Základna Fullbringerů

Taniyama Marika

Divila jsem se, že okolím nezaduněl ten obrovský balvan, co mi právě spadl ze srdce. Ozvalo se totiž něco hrozně chraplavého, ale i přesto jsem poznala Shichiho. Konečně otevřel oči a po mojí tváři se rozlil úsměv úlevy a radosti. Na něco se zeptal, ale Airi-chan stihla odpovědět dřív a tak jsem ho jen chytila za ruku úsměv mu věnovala.
Pak jsem vzhlédla k Airi-chan. Použijeme vysílačky. Wakatsuki-san, naviguj nás ze vzduchu, odtud by měl být ten pekelník lépe sledovatelný. Zamyslela jsem se. Kéž by Shichi měl sebou nějaké brýle, které by... dejme tomu zviditelňovaly reishi? Nenápadně jsem po něm mrkla a doufala, že něco takového vzal.

Alice

Jako malá holka jsem pobíhala všude okolo ruin které ještě před pár minutami byli část Karakury, zamaskovaná svou schopností a kompletně hluchá k okolnímu světu. Všechna sranda skončila tak rychle, ale já jsem se ještě nechtěla hnout. Zjevně stejně tak jako všichni ostatní fullbringeři kteří se tu váleli a také shinigami kteří se radovali nad oživením dávno mrtvého muže.
K mému uchu se však dostal něco velice zajímavého! Přeci jen sledovat hříšníka z pekla na vlastní pěst by nebylo nejmoudřejší, obzvláště když to byl takový uchyl. A jeho lovec které již neexistoval byl příliš stupidní na to aby přijal mou pomoc a Aizen na druhou ruku zase příliš hrdý. Hádám že to stojí za pokus... A tak jsem se připlížila za Mariku a vyskočila jsem na ni s čímž jsem taktéž zrušila své krytí abych se jí samozřejmě mohla dotknout. S tím jsem jí skočila na záda a pevně jí objala. Onee-chan~ s úsměvem jsem se s ní začala mazlit a začala jsem svou řeč která asi nebyla nejlepší pro jejich uši. Myslím že by bylo dobré kdyby jste občas poslouchali i obyčejné lidi víte! Alice-chan se tak tvrdě snažila ale nikdo jí neposlouchá... Nafoukla jsem tváře a začala mávat rukou ve vzduchu rukou a přitom jsem opět vytvořila svou niť která sledovala mé reiatsu které bylo doslova vsáklé v Akumovi jehož hruď se v mém reiatsu koupala poměrně dlouho než si mého kopí vůbec všiml.
Snad byli tito shinigami dostatečně inteligentní aby si uvědomili co jim naznačuji a aby mou pomoc přijali. Ačkoliv by stále nebyl problém je sledovat k Akumovi a bavit se tím jak neustále selhávají ve svém hledání.

Aizen Sousuke

Nespěchal jsem, zůstávaje v doslechu, zatímco interakce na můj účet stále pokračovala. Nemohlo být však řečeno nic, co by mě přimělo brát jakýkoli z jejich názorů v úvahu. Na tom, co si kdokoli z shinigami či fullbringerů o mě mysleli nezáleželo ani v nejmenším. Stejně by nebyli schopni nic pochopit.
Avšak slova jednoho z přítomných fullbringerů, než jej opět zaujal někdo jiný mě přiměla se pousmát. V jednom jsem s ním souhlasil - ani po smrti se Shinigami nezbavili smrtelnosti. Rovněž ani zdaleka nebyli těmi mocnými ochránci, za které se považovali.
Já ovšem přestal být Shinigami ve chvíli, kdy jsem ovládl Hougyoku, což si ten chlapec očividně neuvědomoval. V mysli se mi přemílal sled otázek a já se přistihl, že bych si s ním někdy možná rád promluvil o tom, co si představuje pod pojmem "bůh". Neboť podle obvyklé definice jsem jím byl.
S poslední myšlenkou věnovanou případnému průběhu teologické debaty jsem s pomocí shunpo zmizel ze scény úplně.
Potřeboval jsem najít toho togabito a přesvědčit se...

Maekawa Shichirou

Věcný hlas Wakatsuki-fukutaichou mě probral úplně. Ani po jednom z návštěvníků z Pekla nebylo stopy a ze senseie jsem viděl pouze závan bílehé pláště, než taky zmizel. Nebylo ale těžké si dát dvě a dvě dohromady.
Nikdo nebyl mrtev ani zraněn, takže zbývala jen jediná možnost. A navíc neexistoval snad nikdo jiný, kdo by dokázal zlikvidovat Kushanāda a ani se při tom nezapotit. Při představě takové síly se mi zježily vlasy.
A Marika tomu taky zrovna nepomáhala.
"Vypadám snad jako chodící automat na hejblátka?" odsekl jsem s povzdechem a postavil se na nohy.
Překvapivě to nebyl složitý pohyb.

Taniyama Marika

Nooooo, zamyslela jsem se. Celkem často tak vypadáš, zazubila jsem se a podepřela ho, aby se mu lépe vstávalo. Pak jsem za sebou něco ucítila a spěšně se otočila. V následující chvíli na mě vysela tam malá holka s loutkou a začala se ke mě tulit. Hrozně jsem se lekla a absolutně jsem netušila, kde se tady vzala, ale k mému štěstí neútočila. Dobře, dobře, můžeš už slézt? zeptala jsem se. Tahle dívka očividně nebyla momentální nepřítel. Pak se před námi vytvořila zářivá lajna, která vedla směrem, kam Akuma odběhl.
Párkrát jsem zamrkala. Fajn, to... se hodí, prohlásila jsem. Můžeš jít? optala jsem se Shichiho.

Maekawa Shichirou

"Uhm." pokývl jsem hlavou a zhluboka si povzdechl. Její poznámku jsem přešel mlčením. Konec konců ikdybych nějaké takové brýle měl, nebyly by momentálně nepotřeboval. Náš uprchlík se nesnažil reiatsu krotit a jeho pronásledovatel už vůbec ne.
Zavřel jsem oči a soustředil se na proudy reiatsu kolem mě. Bylo jich hodně, ale jen několik natolik specifických, že by se nedaly s ničím splést. Neomylně jsem sáhnul po stužce, která patřila Aizenovi.
"Jdeme na věc, ať už odsud konečně můžeme vypadnout. Naskakuje mi husí kůže už jen při pomyšlení co všechno sem ještě můžou natáhnout." otřásl jsem se. "Jeden Kushanada byl víc než dost, a nemyslím si že budeme mít znovu tolik štěstí jako před chvílí."

Aizen Sousuke

Samotná jeho přítomnost v Gensei byla nepřirozená, stejně jako jeho reiatsu, které mě neomylně vedlo k cíli přes střechy města. Byl jsem si jist, že zbytek kavalerie nebyl daleko za mnou.
Konečně jsem uviděl záhyby černého pláště vlající v téměř neexistujícím větru. Vykračoval si, jako by mu vše patřilo a po něm zůstávala spoušť. Jako vždy.
Několika dalšími kroky jsem mu zahradil cestu, aniž bych se obtěžoval skrývat svou přítomnost. Bylo by to zbytečné.

Spoiler:

"Hisashiburi da ne." promluvil jsem.
Byl jsem mírně zvědavý co se bude dít. Nebyl bych překvapen, kdyby si mě nepamatoval, přece jen to bylo nějakých šest desetiletí, co jsme se viděli naposledy. Nicméně:
"Vůbec ses nezměnil."

Akuma

„Zas*anej zm*d! Všude se bude s*át, všude!“ nadával Akuma na Kushanaadu, zatím co se hnal ulicemi Karakury a všemožně při tom kličkoval. Jenže když už se konečně zbavil kopí v hrudi, objevilo se před ním něco dalšího. Respektive někdo. Aizen.
A ten ho poté i oslovil a přejel na něj svým klasickým pohledem, očekávaje nějakou reakci.
„Dík!“ prohlásil vesele Akuma když kolem něho proběhl a cválil si to dál.
Až po pěkně dlouhé chvilce se zarazil, jako kdyby ho někdo zmrazil, a pozpátku docválal zpátky před Aizena.
Jakmile tak učinil, začal si ho ze všech stran a úhlů zaujatě prohlížet, a vydával při tom zamyšlené „hmmm.“
Najednou od něho ale odskočil, buď zděšeně nebo jako kdyby dosáhl nějakého hlubokého uvědomění, to nešlu v tu chvíli pořádně rozeznat, a na chvilku se odmlčel.
„... SOOOOOUSUKE-CHAAAAAAN~!“ zahalekal zničehonic jako nějaký veterán co po šedesáti letech znovu spatřil svého drahého kamaráda z vojny, a skočil po něm aby ho mohl svou jednou rukou obejmout.

Aizen Sousuke

V klidu jsem počkal než mu všechno docvakne. Koneckonců vždycky býval takový, když se nic nezměnilo za dva tisíce let jeho pobytu v Pekle, nedalo se čekat, že za něco málo přes půl století by to bylo jinak.
Při jeho, pro můj vkus až moc "vřelém" přivítání, jsem se pokusil netvářit moc kysele. Nedalo se říct, že zrovna tahle stránka jeho osobnosti by mi nějak chyběla v kombinaci s faktem, že teď už nemohlo být naprosto žádných pochyb o Togabitově identitě. Mé domněnky se jako vždy ukázaly být pravdivé.
Akuma se tedy vesele jal pokusit o objetí, nicméně já už na onom místě dávno nestál. Místo toho jsem se v mžiku přemístil kousek opodál a sledoval jak se stejně vesele rozplácl na zemi, maskou přímo do kaluže.
"Také tě rád vidím." reagoval jsem na celý výjev s úsměvem. "Mám ale takový pocit... nejsi na cachtání v brouzdalištích poněkud starý?" neodolal jsem si rýpnout.
Bohužel pro něj, ani já se nezměnil. Moc.

Akuma

Akumovi jeho vřelé přivítání moc nevyšlo a on se tak rozplácl v louži na zemi.
„Jeden ho chce zm*da bodnout do zad a von uhne! To sou způsoby!“ rozeřval se na Aizena Akuma když se zvednul, při čemž měl do břicha vražený svůj vlastní meč jak se tam natáhl.
„Brejle fuč? Nový háro? Dohnala tě puberta kápíku? Pomáda a čočky dělaj svoje, teda!“ hopsal kolem Aizena se zkoumavým pohledem pod maskou Akuma, drbaje se na bradě.
„Hmmm, ty bys mě ale moch pomoct mladej, khehehe...“ drbal se na bradě dál Akuma a jeho ďábelský výraz pod maskou šel přímo cítit.
„Nevíš, co se to tu nedávno dělo za bordel, Sousuke-chan~?“ obešel ho jako nějaký detektiv s rukou za zády, načež se přímo za ním, pravým bokem k němu, zastavil a mňoukavě protáhl svůj dotaz, během čeho na něho opět natočil svou masku.

Aizen Sousuke

S pobavením jsem poslouchal jeho narážky, připraven je samozřejmě opětovat. Poslední věta mě ale přiměla si slovní přestřelku nechat na později.
Bez větších ohledů na jeho typické dorážení jsem se ponořil do vlastních myšlenek. Jediný "bordel", který mě však v souvislosti s jeho slovy napadl byl Kurosaki Ichigo. Přesněji řečeno náš nedávný duel, pokud se tomu tak dá říkat. Vzpomínka na něj mi zanechávala hořkou chuť na jazyku. Ale pravda, takové množství reiatsu by teoreticky mohlo proniknout až do Pekla a zaujmout tak nečí pozornost.
"Možná vím. A možná ne." pokrčil jsem jemně rameny. "Jaký zájem na tom však má legendární Jigoku no Akuma? Je těžké uvěřit, že by sis vyšel jen tak na procházku podívat se čože se to tu zase jednou děje."

Akuma

„No táááák~“ protáhl znovu Akuma a lísavě se přitiskl k Aizenovi, „nedělej drahoty fešáku a řekni to strýčkovi Akumoviiii~“ začal se o něho otírat jako nějaká kočka a kdyby mohl, tak by snad i vrněl. I když, to jeho blekotání nemělo do vrnění moc daleko.
„Strejda Akuma tě za to pak veme do Ráje, co ty na to? Na párek! A když budeš hodnej, tak bude i v rohlíku! Khehehe!“ odskočil poté od Aizena energicky pekelník s rukou za zády, vrtící se jako nějaká školačka před svým senpaiem.

Aizen Sousuke

Upřímně, existoval jen velmi omezený počet bytostí, které byly schopné mě vytočit. A právě v tuto chvíli jsem se dobrovolně pustil do... rozhovoru, pokud se tomu tak dá říkat, s jedinou z výše zmíněných, která tak dokázala učinit svou pouhou přítomností.
Akuma byl už prostě takový.
"Doufám, že nebude příliš nezdvořilé, když odmítnu." řekl jsem proto s mírným povzdechem a dal si ruce do kapes. "Nicméně, tvé důvtipné oslovování stranou, nejspíše máš na mysli jistou nedávnou šarvátku, která mimo jiné zahrnovala také mou maličkost." Nahodil jsem samolibý výraz. "Netušil jsem, že se základna mých fanoušků až natolik rozšířila."

Spoiler:

Akuma

„Váááážně~? Zajímavý...“ protáhl znovu mňoukavě Akuma a párkrát se protočil kolem Aizena jako při tanci, načež se zcela vážně a zamyšleně podrbal jako nějaký detektiv přes masku na bradě.
„Tak se předveď smrade, jak si vyrost! Kheeee!“ máchl poté Akuma po Aizenovi zničehonic pravačkou, ve které se mu objevil jeho zrezavělý meč.
„Jen ukaž jak silnej seš bez těch vokulárů! Kuhahahaaaaaa!“ začal se po Aizenovi pekelník ohánět mečem jako nějaký naštvaný spáč, který se snaží ubít toho otrvaného komára, co ho furt budí, k smrti.

Aizen Sousuke

Nebylo těžké se Akumovým výpadům vyhýbat. Nekoordinované, zbrklé, ale co jim chybělo v přesnosti a umu, nahrazovaly brutální silou.
Už uběhlo dost času na to, aby se tady každou chvíli objevila smečka hlídacích psů Soul Society, která nám byla v patách, avšak nepovažoval jsem za nutné se speciálně kvůli nim jinak zařizovat. Potřeboval jsem Akumu na své straně a jediným způsobem jak se s ním dalo jednat bylo silou.
Naše meče se setkávaly s cinkotem kovu o kov, od ostří odlétaly jiskry. On nezasadil ránu... a já také ne. To však neznamenalo, že jsme se nebavili.
"Kurohitsugi." řekl jsem stručně, jakmile jsem se vyhnul dalšímu útoku, blokoval následující a dostal se od něj do větší vzdálenost před třetím.¨
Byl jsem celkem zvědav, jak bude reagovat na kidou.

Akuma

„Co se děje Sousuke-chan!? Tohle má bejt všechno!? Tak dělej ku*va! Khaaahaaa! řval na Aizena Akuma rozjetě, když po něm sekal svým zrezavělým mečem jak mu to přišlo a děsivě se při tom chechtal svým skřípavým ďábelským hlasem.
Bylo to lepší, než kdyby se pral s Kushanaady, ale že by se nějak extra bavil se také říct nedalo. Chyběla tomu šťáva.
„Už mě začínáš s*át smrade!“ zaburácel na Aizena rozlíceně pekelník a švihl naštvaně mečem do strany, když trestanec ze Soul Society vykryl jeden z jeho výpadů a hned tomu následujícímu uskočil.
Ukázalo se, že to tím ale neskončilo. Aizen pronesl jakési slovo a kolem Akumy se začala uzavírat jakási černofialová krychle.
„Haaaah? To je novinka,“ rozhlížel se pekelník kolem sebe a zaujatě sledoval, jak se kolem něho krychle uzavírá, dokud za jejími temnými stěnami nezmizel úplně.
Přesně v tu chvíli se zjevilo zakončení v podobě křížů, prolínajících skrz krychli, načež vše na chvilku utichlo.
Ale ne na dlouho, jelikož nastalé ticho brzo prolomil smích.



Když dozněl, černí stěn Kurohitsugi projelo zrezavělé ostří a technika se posléze rozpadla na malé střepy a úlomky reiryoku, mizící ve vzduchu.



Z bývalé černé krychle se vzápětí vyvalila obrovská masa nechutného reiatsu, které v bytostech, které ho ustály, zanechávalo pachuť vtíravé slizké smrti.
Stromy v ulici začaly skomírat, silnice, chodník a domy začaly jakoby stárnout a zacházet.
„To ušlo Aizene!“ zaburácel Akuma, s rukou s mečem svěšenou k zemi a hlavou taktéž. Z jeho pláště zbyly cáry, které pomalu mizeli, a jeho maska na tváři vypadala, že se každou chvilku rozsype, a také ano.
Bílé kousky pekelníkovi masky se svezly z jeho tváře a rozbily se o zem, čímž odhalily, co se skrývalo pod ní.
„Ale furt to neni vono!“ vzhlédl Akuma a dopřál tak Aizenovi pohled do jeho prázdných očních důlků. I z dálky v nich bylo vidět cosi zlověstného, raději ani nemyslet na to, co by v nich mohl člověk spatřit zblízka.
Boj poté nabral na obrátkách. Akuma se odrazil a vzápětí se objevil přímo u bývalého shinigamiho, načež se napřáhl svým mečem a ohnal se po něm ránou dost silnou, aby s ní strhl ten činžák, stoupající za Aizenem k nebi.

Aizen Sousuke

Uznal jsem, že Akuma první částí zkoušky prošel téměř na jedničku.  Druhá část ale nastala dříve, než jsem očekával. Jeho reiatsu bylo daleko horší, než jsem si ho pamatoval. To, co po něm zbylo z našeho okolí tomu bylo důkazem. Bylo to těžké, dusivé reiatsu, které ve mě zanechávalo mírně nepříjemný pocit od žaludku.
Ona nepatrná chvilička, kdy jsem si jeho přítomnost zcela uvědomoval, ale stačila pekelníkovi k tomu, aby zaútočil.
Neměl jsem čas se útoku vyhnout, to jsem poznal ve chvíli, kdy mi zmizel z dohledu aby se objevil přímo u mě.
Alespoň jsem se tedy mohl přesvědčit jak moc destruktivní jeho nespoutaná energie ve skutečnosti je.
Zdvihl jsem paži ve chvíli kdy rána dopadla a kolem nás se zvířil prach. Cítil jsem zvyšující se tlak na předloktí a slyšel otřes jako hromobití někde za mnou, který jsem pokládal za ubohou budovu hroutící se k zemi.
Někde na okraji mého vnímání se rovněž objevily stopy našich pronásledovatelů, kteří dorazili právě včas aby byli svědky příchodí dalších pekelných stráží, kterými se toto místo bude každou chvíli jen hemžit.
Kushaanada nemají rádi, když jim pekelníci volně pobíhají po Gensei.

Maekawa Shichirou

Připadalo mi to jako věčnost, než se nám konečně podařilo dohnat oba uprchlíky, ale raději bych se obrátil a strávil další věčnost cestováním kamkoli, kde nebylo tam, kam jsme se dostali.
Z okolní části města zbyly jen trosky a to ještě trochu přeháním. A uprostřed těch trosek stála vysoká, kostlivě hubená postava, jejíž plášť se rozpadal v prach. Její hlava byla bílá lebka a reiatsu, které zní vyzařovalo bylo tak protivně vlézavé a tak devastující, že jsem měl pocit že každou chvíli poskvrním zbytky okolí obsahem svého posledního jídla.
A pak ta věc zmizela a já si uvědomil, že se na místě nachází ještě někdo. Ten někdo, za kterým jsme sem vlastně šli. A než jsem stačil mrknout, objevil se pekelník znovu přímo u svého soupeře a následoval výbuch.
Tlaková vlna z jejich střetu zdvihla prach, který se rozvířil kolem a přiměl mě zakrýt si oči. Někde po pravé straně zahřměla budova, která se poroučela k zemi a když se vzduch kolem nás zase pročistil, odhalil se nám pohled na zkázu.
Togabito s Aizenem k sobě stáli zády, oko hurikánu po napínavém střetu dvou samuraiů, kdy se rozhodne, který z nich padne.
Pekelník ale stále pevně svíral meč, zatímco sensei měl zvednutou ruku v obranném krytu, který se zdál být pilířem jakési podivného nerovnoměrného útvaru.
Celý jeho bok totiž od hlavy až k pasu zakrýval bílý štít, ne nepodobný zvětšenině prázdné masky hollow, ikdyž plný trhlin. Ty se postupně rozšiřovaly až se celý štít rozpadl na malinké kousíčky. Po něm zůstaly lehké oděrky na kůži předloktí a cáry něčeho, co kdysi bývalo rukávem.
Říkal jsem si, takový útok musí i s někým jako je Aizen Sousuke nějak pohnout. Nemýlil jsem se, ačkoli rozsah způsobených škod mi dal trochu věnější ponětí o tom, jak silný sensei doopravdy je.
Hodně.
"Pro krále duší..." bylo jediné, co jsem ze sebe dokázal vydolovat.

Taniyama Marika

"Takže jdeme rovnou za ním, řekla jsem a pozorovala jak vstává.
Okamžitě jsem přidala do kroku a zanedlouho jsme dorazili na místo, kde Aizen dohonil toho pekelníka. Usoudila jsem tak z velkého fialovočerného sloupu Kurohitsugi.
Tyčil se majestátně jako obvykle, jenže tentokrát jsem na něm zahlédla praskliny, které se pěkně rychle rozšiřovali. Podivný pocit mi sevřel žaludek a já se zamračila. Potřebujeme gentei kaijou! křikla jsem po Shichim a stěna se rozsypala. Vzápětí se z ní vyvalilo obrovské reiatsu. To už jsme byli na místě.
Bylo mi špatně. Hodně špatně. Oči viděli pohromu okolo, zestárlé stromy, zničenou silnici. Uši slyšely zdánlivé výkřiky vražděných duší. Nos čichal kovový pach krve a stejně tak ho cítila i ústa. Pach smrti.
Zůstala jsem na místě a upřela zrak na postavu stojící naproti Aizenovi. Nemá obličej, bylo první, co mě napadlo. Hlava vypadala jako lebka pokrytá vlasy, ze které se sloupávaly poslední kousky masky. To je ten pekelník.
Pekelník se odrazil, zmizel a objevil se před Aizenem. Hayai! vypadlo ze mě spolu s vyvalením očí.
Děsivá postava sekla mečem, Aizen stihl zvednout ruku a pak... Ozvala se rána jak z děla, zvedl se prach a uvolnila se tlaková vlna.
Reflexně jsem se zapřela jednou nohou vzad a ukryla si obličej za dlouhý rukáv shihakushou. Následně jsem nenápadně vykoukla a spatřila Aizena, kterého pekelník rozhodně škrábl. A ne jednou. Do háje... vypadlo ze mě, když jsem si konečně vzpomněla, jak mluvit. Málem jsem se zakašlala, protože jsem měla sucho v krku i na rtech.