Kodoku Kenpachi
Měl jsem ještě poměrně dost času, takže jsem na cestu do sídla Kido jednotek a tedy i k bráně Senkaimon zvolil volnější, procházkové tempo skrz Seireitei. Nehodlal jsem se ovšem jenom tak, bezmyšlenkovitě procházet, nýbrž jsem tento čas chtěl naplno využít k utřízení myšlenek a naplánování několika důležitých kroků v rámci své jednotky a svého vlastního růstu. Nikdy jsem nebyl tak arogantní abych si myslel, že když jsem se stal Kenpachim tak to pro mě skončilo. Jasně jsem viděl slabiny sebe i své jednotky. Slabiny které jsem hodlal odstranit a prvním krokem k tomu bylo společné cvičení se 4. divizi. Zlehka jsem si povzdechl. Měl jsem toho tolik co bylo třeba udělat, ale kdybych začal vše řešit najedou, asi bych se z toho zbláznil.
Všechno má svůj čas. Nejdřív 4. potom Zaraki a pak...
bezmyšlenkovitě jsem přejel rukou po své Zanpakutou. Od té doby co jsem dosáhl Probuzení jsem doopravdy v Jinzen nebyl. Můj mistr mě učil, že probuzení je poslední, finálí technika, ale já si nebyl jistý. Vždycky jsem věřil tomu že se dá pohnout dál, i kdyby to znamenalo překročit svůj stín.
Na malý moment jsem se nad svými myšlenkami zarazil, neboť jsem se dostal přesně k onomu bodu, se kterým jsem si pohrával už nějakou dobu. Pokud to opravdu bylo všechno, pokud jsem opravdu dosáhl svého limitu, jakožto Shinigami...
Dost
okřikl jsem se. Bylo toho ještě spousta. Spousta cest, kterými jsem se mohl jako Shinigami vydat a i kdyby ne, jako bojový umělec jsem ani zdaleka nebyl dokonalý. Pořád byly cesty po kterých jsem mohl kráčet aniž bych se musel zastavit.
A kdo ví, třeba se jednoho dne zmůžu i na Kido
té myšlence jsem se zasmál. Pak jsem se ale zarazil. Něco na té myšlence bylo. Tedy, ne že bych plánoval opravdu využívat Kido, to ne ale bojové umění mého mistra bylo příliš, jednostranné, příliš se fyzické a Reiatsu využívalo jen jako podporu pro mé tělo, což ve mně zanechávalo pocit, že se připravuji o značné možnosti propojení mého bojového umění právě s Reiatsu. Na zkusmo jsem udeřil do vzduchu a představil si proud Reiatsu jak tryská z mé dlaně, nic se ale nestalo.
Kdybych aspoň věděl jak ta blbost funguje.
povzdechl jsem si a udělal si poznámku, že se musím zastavit v knihovně. Byl jsem totiž příliš hrdý na to, abych se ptal ostatních kapitánů, stejně jako jsem věděl, že v mé divizi mi to nikdo nebude schopen říct. S touto myšlenkou jsem vyšel posledních pár schodů, vedoucích k nádvoří, na kterém stál již připravený Senkaimon, u kterého už čekal můj 6. důstojník, ale byl sám. Svou sarkastickou poznámku směrem k ostatním kapitánům jsem raději potlačil a místo toho začal ke značnému zděšení členů Kido jednotek a pobavení mého důstojníka, nacvičovat stínový souboj, abych se před misí patřičně protáhl.