The Fourth Level of The Hell

Asura Togome

Sedela som na lebke podivnej kostry, ktorá sa v kvázi chráme nachádzala. Lenivým pohľad upretý na lávu podo mnou a v prstoch maličký kamienok, s ktorým som sa už nejaký ten čas hrala. Bola celkom sranda, že som naozaj netušila ako dlho to bolo. Mohlo to byť pár minút, mohol to byť však aj mesiac ba dokonca rok. Kto vie, čas v pekle ubiehal celkom inak, alebo som si to aspoň myslela. S miernym zívnutím sa stalo niečo nečakané. Kocka mi vypadla z ruky a zrútila sa priamo do lávy.
"Heh?" Šepla som s nepríjemným úsmevom na perách.
"Čas sa pohnúť.." Pohľad som uprela niekam do diaľky. Sedieť ma však bavilo už len chvíľku. Pomaly som sa postavila a len som ruku natrčila pred seba.
"Tak.. sa tam pôjdeme pozrieť.. po dlhom čase." Na tvári sa mi sformovala biela maska a ja som si na hlavu natiahla kapucňu. Zatiaľ som ale nikam nešla.

Kurohana Arisu

Opírala jsem se o jeden velký balvan, naprosto unuděná, s otráveným výrazem ve tváři. Připadalo mi, jako bych v tomhle patře byla sama. Všude hrobové ticho a krom velkého komplexu kamenů a jezerem lávy, nad nímž se vztyčuje jeden vysoký kůl s lebkou symbolizující jen jednu další z našich smrtí, tu byla rozlehlá pustina a spoustu mraků kouřově žluté barvy. Všechno mi to připadalo tak nezajímavě známé, dokonce každou část téhle nekončící pouště jsem znala jako svoje boty.
Často jsem přemýšlela, jaký ten pohled musí být pro někoho fascinující... tedy než okusí chuť žhavé lávy nebo jakékoli jiné smrti. Snažila jsem si vzpomenout, jaké Peklo zprvu připadalo mně, ale nešlo to. Všechny vzpomínky i pocity byly tolikrát umlčeny a rozdrceny. Stejně jako mé tělo. Každičký kousek mé kůže, mých svalů a kostí, nervů a dalších věci zažily, jaké je být zničen a znovuzrozen. Nesčetněkrát. Tolikrát, že se ta bolest stala všední. Tseh... koho to zajímá... nechala jsem plavat myšlenky, ke kterým mě přihnala jen smrtící nuda. Vstala jsem a rty se mi zvlnily v libový úsměv. Uviděla jsem někoho na vrcholku lebky a krev jakoby se mi rozproudila. Že by přeci jen nějaká zábava? rozešla jsem se směrem k osobě a uhozením do jednoho z kamenů o sobě dala vědět.

Asura Togome

Ruku som pomaly natiahla pred seba. Bola som pripravená otvoriť trhlinu a premiestniť sa do sveta ľudí keď.. som započula nejaký zvuk. Hlavu som pootočila daným smerom a vśimla som si nejakú ženu. Samozrejme bola Togabito, ani som nedúfala že by tu mohol byť ešte niekto iný. Približovala sa ku mne a tak som ruku znova len stiahla a zložila som zo seba bielu masku. Pohľad som obrátila do očí tejto Togabito a po chvíľke som sa snažila zhodnotiť jej reishi. Nič som však zatiaľ nerobila, aspoň kým sa nepriblížila za istú hranicu, ktorá mi bola trocha nepríjemná. Skôr sa však jednalo o istú ochrannú zónu, ktorú keď niekto prekročil, mala som chuť danú osobu rozsekať na kúsky.
"To by stačilo.." Šepla som, pri čom som poukázala na to, aby sa radšej bližšie nepribližovala. Mohla byť odo mňa tak na dva metre. Nespýtala som sa, čo po mne chce.. určite mi to povie sama.

Kurohana Arisu

Žena mezi námi udělala pomyslnou čáru, avšak bez sebemenší změny v řeči těla nebo výrazu tváře. Wohou, tady někdo má zvláštně vyhrazenou osobní zónu, smekla jsem před její rozhodností, nicméně to byla jen ironie. Tady v Pekle si nikdo neříká, jak blízko k němu někdo může přijít, ani Kushanādové by to nikomu netrpěli a zkrátka je dál jedli, aniž by k tomu potřebovali něčí svolení. Život v pekle už takový byl. Život v pekle... proběhlo mi hlavou. Na rozdíl od života, kdy jsem byla člověk, jsem si svůj život zde moc nepamatovala, vlastně ani nebylo co. Být zničena a zase dána dohromady, to byl nekonečný koloběh. Ale můj skutečný život byla kapitola sama o sobě. Nedalo mi to a trochu ďábelsky jsem se pousmála. Tak nějak jsem přestala mít chuť boji, i když smáčet se a rozložit v horké koupeli jednou za dlouhou dobu byl adrenalin, který mě vskutku přitahoval. Fakt, že další smrt by mě jen posílila, byla taková třešnička na dortu. Každý je potom silnější, aspoň po té fyzické stránce. Stav psychiky některých za to ale upřímně nestojí. Někomu s mou povahou to však nehrozilo a také jsem úplně v jiné lize, než ty bačkory. Stejně jako ona, podívala jsem se znovu na zatím neznámou ženu. Původně jsem měla v plánu půjčit si tě na zábavu a jednou za čas si zase zkusit svou sílu, ale... zdáš se celkem zajímavá...

Asura Togome

Nezamračila som sa, aj jej ironickú poznámku som prešla v mlčaní a keď sa zastavila, len som zložila ruku späť k telu. Rozmýšľala som čo naozaj môže chcieť, až kým mi to sama nepovedala. Teda.. viac menej, stále som netušila čo chce robiť teraz. Pozerala som sa jej do očí a snažila som sa z nej.. ako keby niečo vycítiť. Určite patrila k tým Togabito, ktorý majú nejaké schopnosti.. inak by sa krčila niekde v prvom poschodí a nechala by sa stále požierať vôlami pekla a nebola by tu. Takmer na konci s tým, že na mňa hovorila. Ako som sa však na ňu pozerala, v hlave mi skrsla jedna myšlienka. Musela som sa mierne pousmiať. Kútiky úst sa mi zodvihli a ja som pohľad obrátila niekam k tomu podivnému chrámu s lebkou. 
"Požičať si ma na zábavu heh? Celkom ma zožiera, čo presne si tým myslela.. keď skúsiť svoju silu by si aplikovala len raz za čas.." Nakoniec som k nej spravila jeden krok, čím som si sama prerušila moju osobnú zónu. Rukou som pomaly namierila k jej tvári. Nebolo moc vecí čo by ma dokázalo zraniť a tak som sa moc nebála, že by mi ju presekla alebo podobne. Nebol to ale nijak prodký pohyb, nemohlo sa teda jednať o útok. Chytila som ju za bradu, kupodivu celkom jemne a len som si jej tvár natočila trocha do strany, ako keby som si ju chcela pezrieť aj s profilu.
"Ako to myslíš.. zaujímavá?" Spýtala som sa no v hlase nebol až taký veľký záujem. Že by konečne malé prerušenie tejto večnej nudy ?

Kurohana Arisu

Hloubavě jsem přemýšlela nad tím, jestli vážně nepochopila, že jsem mluvila o boji nebo jestli se jen chtěla ujistit tím, co jsem jí řekla. Upřímně jsem nečekala, že by byla téhle povahy. Na první pohled vypadala na pravý opak. Vážně mě ani na vteřinu nepřestala překvapovat a to mě jen přivádělo k dalšímu přepočítávání situace. Nedala jsem na sobě však znát jedinou známku údivu a už vůbec si nechtěla připustit, že mě přeci asi jen trochu vyvedla z míry.
Hah? pozdvihla jsem levé obočí a oplatila jí ten zkoumavý pohled. Chvíli jsem jí nechala, aby si s mou hlavou otáčela jak chtěla, ale mé vzpurné a svéhlavé já to přímo nesnášelo. Nakonec jsem jí její ruku odstrčila a hrdě se napřímila tak, aby ze mě sršela síla. Přesně tak, jak jsem řekla, zopakovala jsem svou grimasu a víc to nevysvětlovala. Ani nebylo jak. Přišla mi zajímavá už jen tím, jak blízko ke mně přistoupila. Doposud nikdo si to zatím netroufl, a ten kdo to zkusil ochutnal, jaké je být kořistí černé květiny.

Asura Togome

Po odstrčení som len ruku stiahla späť k telu a hlavou som uklonila na stranu. 
"Hm.. škoda.. Kurohana Arisu." V očiach mi prebleskla malá iskrička. Mohla sa len domnievať odkiaľ viem jej meno. Bol to už síce celkom čas, čo som ju naposledy videla no ona pravdepodobne nikdy nevidela mňa. Bola som predsa len nejaký pozorovateľ ktorý nestál o moc pozornosti. Otočila som sa k nej chrbtom a znova som povyskakovala až na lebku nad lávou. Pozrela som sa po oblohe, kde toho popravde moc nebolo, aspoň teda nič pekné.
"Myslela som si, že budeš s ostatnými Togabito.. v Gensai." Povedala som po chvíľku popravde, sadla som si do tureckého sedu a ruky som si založila do lona. Začala mi chýbať nejaká tá kocka, alebo aspoň kamienok no dole sa mi pre neho znova nechcelo ísť.

Kurohana Arisu

Ona mou reakcí nijak překvapená nebyla, její výraz vypadal spíše zklamaně a napůl potutelně. Navíc z neznámého důvodu věděla, jak se jmenuju. Nějak jsem se začala zajímat víc a víc. Se stejně tajemným úsměvem jsem vyskákala za ní nahoru a postavila se na okraj lebky. Jiní by už asi spadli dolů, ale já už tak nějak byl zvyklá pohrávat si se svým životem. Stála jsem zády k ní a pozorovala druhou stranu oblohy. Jenže byly až tak nepříjemně identicky stejné, že jsem svůj zrak raději upřela na lávu. Hej, poslyš... odkud znáš mé jméno? otázala jsem se, načež nastala chvíle ticha.
Gensei...? proběhlo mi hlavou. Trochu hlasitěji jsem se zasmála. Skutečný svět mě upřímně moc nezajímá. Navíc bych tam šla s tím, že si mě Peklo stejně nějak najde. Ta myšlenka by byla pěkná osina v zadku, prohodila jsem a pokračovala. Navíc... někteří z těch, co šli, jsou pevně přesvědčeni o tom, že do Pekla byli uvrženi neprávem. Blázni... Co si Peklo vezme, to už nikdy nevrátí. V mém hlase byla slyšet jen další známka ironie. Jak bych na ty stvoření mohla koukat jako na soběrovné, když oni chtějí prosadit svou nevinnu, i když naprosto zbytečně. Já do pekla patřím a jsem si toho plně vědoma.

Asura Togome


Pokrútila som hlavou na nesúhlas.
"Nepochopila si ma." Zatiaľ som si to, odkiaľ poznám jej meno, nechala pre seba.
"Tu nejde o to, či si myslia, že sa sem dostali právom alebo nie. Ide lne o tú jedinú túžbu odtiaľto vypadnúť." Otočila som sa k nej a len som si trocha povzdychla.
"Sú spôsoby akými peklo okašľať, aby ta nenašlo ani v gensei, soul society, hueco mundo či inde.. Sila pekelných vôli tiež nie je nekonečná. Aj mi Togabito ich dokáźeme zničiť, rovnako ako aj oklamať." Na chvíľku som sa zamyslela a len sa mi na tvári objavil ľahký úškrn.
"Moje meno je Asura.. aspoň.. myslím.. a som pozorovateľ. Viem pomaly o všetkom, čo sa v pekle deje, o každom jednom Togabito, každej jednej anomálií ktorá sa tu nachádza.. rovnako ako aj o tebe." 

Kurohana Arisu

Tiše jsem seděla a poslouchala to, co říká. Nedalo se popřít, že je pozorovatel, když toho tolik ví. Já sama se nikdy nezajímala, jak se odtud dostat. Krom dost otravných strážců a některých vlezlých Togabito mi nevadilo tu být. Konec konců, proč bych se snažila dostat do Gensei nebo kamkoli jinam. Nebylo pochyb, že by se někdo mé úrovně dokázal skrýt bez povšimnutí, nicméně... jsem netoužila po tom, abych někdy navštívila jiné světy.
Ho~, chápu. Jsi něco jako místní stalker, koukala jsem se směrem nahoru a pozorovala nehýbající se mraky. Byl to stejně nudný pohled jako vždy. Ani přítomnost nové zajímavé osoby to nijak nezměnila, ačkoliv teď jsem aspoň nehnila a povídala si. Nikdy by mě nenapadlo, že bych se jen tak dala s někým do řeči.
Já jsem Kurohana Arisu, představila jsem se, ačkoliv Asura už mé jméno dávno znala. Někteří tady mi říkají 'černá květina', protože prý nepřináším nic jiného, než další smrt, utrousila jsem a na rtech se mi objevil úšklebek. Ty padavky by mi ale naopak měli děkovat, že je dělám silnějšími.

Asura Togome

"Čierna kvetina heh?" Pousmiala som sa a v ruke sa mi objavil môj zakrivený meč, teda pripomínal skôr nejakú katano-šabľu.
"Je pravda že o zopár veciach neviem a.. to napríklad o tom, ako na tom si.. po tejto stránke." Dodala som, na čo som sa len otočila a trhla som rukou smerom ku mne. Teda na prvý pohľad to bolo trocha podivné gesto no skúsenejší Togabito by si mohol vśimnúť reťazí, ktoré som využila k tomu, aby som sa pokúsila Kuroganuzo svojimi reťazami chytiť za členok a zhodiť ju trhnutím na zem. Bolo to celkom inštinktívne. Potrebovala som predsa len vedieť o všetkom a u nej boli práve jej schopnosti, pre mňa jedným veľkým otáznikom. Bola tu tiež druhá vec a to tá, že sa "nechcela" dostať z pekla. Prišlo mi to ako celkom blbosť no zatiaľ som jej to verila.

The First Level of the Hell <<

Akuma

Úžasná bolest, co Akumovi připomněla že ještě nepřestal existovat, na chvíli ustála, aby se mohla vzápětí vrátit v ještě silnější podobě, tehdy, když se probral v lávové lázni pod kostrou ve Čtvrtém Stupni.
„Waaaaahahaaaaaaaa!“ zařval, když se vynořil v lávovém jezírku pod kostrou a jeho tělo se začalu utužovat a znovu nabírat svůj tvar.
„Už sem to potřeboval! Keh! Začínal sem smrdět sám sobě,“ zasmál se černě Akuma, když se vyhrabal z lávy do písku z kostí všude kolem. Chvíli tam jen tak stál na čtyřech, dokud z něho všechna láva nestekla, a on se neobrátil a nesedl si do písku.
„Kecám... já vždycky vonim...“ dodal jakoby mimoděk, načež si všiml dvojice žen na lebce kostry nad lávovým jezírkem.
„Jestli to nejsou ko*y Arisu-chan~!“ vyskočil rázem Akuma na nohy, když poznal na koho to zírá, „a p*delka Asury-chan tu je taky? No to mě pos*r! Jestli se rvete, co takhle nahatej zápas v lávě!? S vítězkyní si to rozdám!“ zatnul Akuma nadšeně dlaně v pěst, „... Tak fajn, rozdám si to s oběma naráz! Tak je to přesný! Hlavně na to ale už ku*va skočté~!“ dodal zamyšleně po krátké odmlce, načež znova zajásal, „Sesmilníš, né že né! Kyahahahahá!“ zazněl Čtvrtým Stupněm znovu Akumův smích.
Tenhle Togabito působil opět tak jako vždycky. Jako zvrhlý vyšinutec. Každý kdo ale strávil v pekle už alespoň pár let věděl, že se za tímhle smíchem skrývá víc než jen chorá mysl.
Včetně Asury s Arisu.
Obě to musely cítit už ve chvíli, kdy se z řevem vynořil z lávové lázně.
Ta tíha aury někoho, kdo si i v pekle vysloužil jméno Akuma.

Akuma

Akuma těm dvoum zmizel z očí hned jak řekly poslední hlásku, při čemž po něm zůstal zvířený mrak černého písku, a on se v podstatě v tu samou chvíli co zmizel zase objevil. Na oné obrovské kostře zhlížející na lávové jezírko, přímo před Arisu, po které okamžitě vystřelila jeho pravačka, aby ji chytla pod krkem.
„Do p*dele! Tohle je fakt peklo co!? Když i tu ty zas*aný ženský melou pantem deset let než s nima něco je!“ zařval Arisu Akuma nepříčetně do tváře.

Kurohana Arisu

Z ničeho nic se přede mnou Akuma objevil a začal s trochu drastičtější metodou, než je pořvávání. Zpočátku jsem se uchechtla. Sem tam si prožít nějakou tu bolest nebylo nic, co bych nezvládla. Najednou máš vůči ženskejm averzi-? prohlásila jsem provokativně, přičemž jsem se zakuckala. Jestli kdy peklem prošla nějaká pravdivá informace, pak to byla zpráva o jeho síle, a to i fyzické. Kruci, chlap vyšinutej... zatnula jsem zuby a rozmýšlela. Nakonec mě napadla jen jedna věc - to už Akuma mohl ucítit poněkud nepříjemnou bolest v jeho citlivých místech.

Akuma

„Ku*vaaaa, ty d*vkoooo...!“ zaúpěl Akuma, když se mu zaryl kopanec Arisu do rozkroku a jeho kolena automaticky vystřelila k sobě. Jeho stisk ale nepovolil, nýbrž zesílil, až to v krku Arisu trochu zachroupalo.
„Tak za tohle se ti pomstí!“ narovnal se znovu, při čemž zvedl Arisu za krk do vzduchu a druhou rukou si ukázal na postižené místo mezi nohama. Poté se s ní napřáhl, jakoby v ní držel meč, a v následující chvíli tomu tak skutenčně bylo. Akumův Ryoukunou se mu v levačce prostě jen tak objevil, jakoby tam byl vždycky. A hned na to Akuma také dokázal, že je skutečný. Jedním sekem totiž uťal Arisu nohy v kolenou, načež se napřáhl pravačkou kterou jí držel za krk a praštil s Arisu o vršek lebky na které stáli takovou silou, že lebka kolem Arisu popraskala, z čehož jasně vyplívalo, že byl její krk v podobně dezolátním stavu.
„Nikam nechoď dudatko! Hned sem zpátky!“ přišpendlil Akuma Arisu poté k lebce svým mečem tak, že jí ho prostě vrazil do břicha až po rukojeť, načež se narovnal a otočil se na Asuru, která to celé pozorovala.
„Nepřipomenem si starý dobrý časy p*delko?“ pronesl až přehnaně líbezně, načež se opakovalo to co na začátku. Odraz od lebky a bleskový přesun za Arisu sedící v tureckém sedu opodál. Akuma jí hodil ruce podél krku jakoby v nich držel nějaké ocelové lanko kterým by ji chtěl uškrtit, což nebylo daleko od pravdy. Držel v nich své pekelné řetězy, které se zjevily hned jak se dotkly Asuřina hrdla a Akuma jí je kolem něho pořádně utáhl, načež ji na nich zvedl do vzduchu.
„Když držíte h*bu tak je s váma hned jiná řeč! Khaaaahahahaaaaa!“ zachechtal se Akuma tím svým husí kůžu nahánějícím hlasem, při čemž přejel pohledem z Asury na Arisu.

Akuma

Akuma chtěl Asuru pěkně zpoutat a přiškrtit, ale to nešlo tak lehce jak mělo.
„Mladá“ Togabito se po něm totiž ohnala špičkou svého meče, a tak musel Akuma trochu přehodnotit situaci.
Místo jejího hrdla se stal prozatím jeho cílem její meč, který chytil za čepel do levačky, odklonil ho tak mimo svůj krk, a Asuřin výpad se zastavil až záštitou jejího meče o Akumovu pěst, ve které ho svíral.
Levačkou ve které meč držel škubl k sobě, aby si Asuru přitáhl přímo do rány pravačky, kterou vystřelil po jejím hrdle stejně jako předtím po hrdle Arisu, dřív než ji stihla Asura zbavit utrpení svým útokem na dálku.
„A ty už zase moc mluvíš p*delko!“ zavrčel Akuma.

Kurohana Arisu

Něco mi říkalo, že legrace teprve přichází. Vážně, normální smrtelníci by tohle jako zábavu nezařadila, ale tahle bolest se snad už ani nedala vnímat. Tenhle neustálý koloběh "smrtí" si vůči veškeré agónii zde už vytvořil jakési protilátky a cítění zranění, které jsme utržili bylo to poslední, na co jsme mysleli. Musim ale uznat, že to přecejen bolí jak svi*a... pomyslela jsem si během toho, co jsem pozorovala Aruřino počínání a povzdychla si. Pošahanej masochista...

Akuma

„Hmm?“ broukl Akuma. Chytit Asuru pod krkem se mu podařilo, ale ani ona nelenila. Vytvořila kolem sebe jakousi bariéru, její meč nevyjímaje, a ohnala se jím po něm.
Meč mu usekl půlku palce, když procházel jeho rukou, a mířil dál, přímo na Akumův krk. Ten ale nezasáhl, jelikož se Akuma trochu pokrčil v kolenou. Místo krku trefil útok Asury Akumovu lícní kost... o kterou se zastavil ve stejnou chvíli kdy zmizela ona fialová energie obklopující Asuřin meč.
„Došla ti šťáva broskvičko?“ zakřenil se Akuma, pokud se tomu tak dalo říct. Když máte místo tváře lebku, nemáte moc prostoru pro grimasy. Jeho stisk kolem Asuřina hrdla zesílil na únosnou hranici její páteře, a on si ji prudce přitáhl, aby jí zasadil pěknou ránu jeho kostěným čelem přímo do toho jejího a zkratoval jí tak trochu obvody v hlavě.