Příběh 5. divize [MINULOST]

Watanabe Ayaka

Pokojně jsem se procházela po divizi a přemýšlela nad nesmrtelností chrousta. Bohužel mě čekal další den plný povinností, a to nemyslím jen to papírování. Seireitei byla pořád ve špatném stavu, ačkoliv už pár let od války uplynulo. Takže dnes se zase budou věci dávat do pořádku... Brzo snad bude vše v normálu... Bloudila jsem po kasárnách jako obyčejný smrtelník - bez haori a s koštětem v ruce.

Mitsuki Miyako

Kde to je. Kde to je. Kde to je. Kde to jeee?! Uwaaah, už to nevydržím!! Musím si odskočit! Hned. Teď. Okamžitě!! Motala jsem se mezi členy 5. divize a marně hledala záchody. Za tu dobu jsem minula snad milion shinigami ale ani jednu osobu ženského pohlaví. Přeci jen, ptát se nějakého zarostlého chlapa, kde najít ženské záchodky, zní docela úchylně... V tom jsem zahlédla růžový flek. Růžová, hm... Pokud se nemýlím, růžová je spíše holčičí barva.. nebo taky homo, ale to je vedlejší. Yosh! Půjdu to omrknout! Hnala jsem se za jedinou známkou barvy mezi černými shihakushou a čím dál tím víc zrychlovala. Nakonec jsem dorazila k cíli. Ha! Ženská! A dokonce s koštětem v ruce, to by mohlo znamenat, že je nižší hodnosti a otázku na cestu k záchodům nevezme osobně! Doufám.. Nahodila jsem úsměv od ucha k uchu.
,,Hej, ty tam! Ty s tou žvýkačkově růžovou hlavou! Jo, přesně ty, díky, že mi věnuješ pozornost. Nechci rušit při určitě strašně zajímavé a záživné práci ale... kde tu najdu záchody, víš?" Byla jsem si naprosto jistá, že mému rozkošnému a nevinnému výrazu nemůže říct ne. Upřímně, musela by to být osoba bez srdce, aby mě, symbol roztomilosti a naprosté nevinnosti, jen tak odkopla.

Watanabe Ayaka

Žvýkačkově růžové? Tak nějak jsem se nemohla zbavit tiku v oku. S trochu otráveným výrazem ve tváři jsem se na ni otočila.

Také mě těší, nováčku. Jsem Watanabe Ayaka, kapitánka páté divize... Ty nejspíš budeš Mitsuki Miyako, že? Snažila jsem se vypadat naprosto nedotčeně a předstírat jaký klid ze mě vyzařuje. Vzdala jsem se nějakým připomínek o tom, jak by se ke svému nadřízenému měla chovat a povzdychla si. Záchody jsou támhle, ukázala jsem na blízké dveře s velkým nápisem "WC" a zase vzala smeták do ruky. Docela mě překvapilo, jak to mohla přehlédnout.

Mitsuki Miyako

Už když jsem viděla ten dokonale komický tik v oku, došlo mi, že asi něco není v pohodě.. Kapitánka, huh? No co, vzala to dobře, tak asi není důvod nějak se tím dál zabývat. Sjela jsem pohledem na na nápis "WC", který mi má nová kapitánka ochotně ukázala. Vypadá to, že jsem při dohánění růžového fleku nápis naprosto přehlédla. V tu chvíli mi byla nějaká kapitánka úplně putna. Nasadila jsem nejvyšší tempo a rozrazila dveře. Když jsem se konečně zbavila nutkání skákat na místě s rukama v rozkroku, vrátila jsem se doufaje, že ta Wana- nebo Wata-něco taichou už zmizela. Samozřejmě mě moje dokonalá smůla nezklamala...

Watanabe Ayaka

Ještě chvilku jsem tu ztřeštěnou holku pozorovala. Heh... Zásilka z akademie, koukám... Trochu otráveně jsem zamžourala a zametala další kousek podlahy. Tohle mě nebaví... Proč vlastně dělám tuhle podřadnou práci? Toulala jsem se tam jako bludná ovce, až mě najednou něco trklo. Když ta holka přišla... cítila jsem tu větší reiatsu... Je snad její? Po sléze ona holka vylezla z toalet. Dívala jsem se na ní dost zamyšleně, ačkoliv ona si to mohla vyložit jako přísný pohled a nejspíš si myslela, že jí chci dát ještě nějaký trest za tu... žvýkačku. Pomalu jsem se k ní vydala.

Mitsuki Miyako

Jde sem. Co teď?! Co když mě chce zbít? nebo ještě hůř.. podívala jsem se na koště v její ruce.. nechat uklízet?! Rozhlédla jsem se kolem, abych našla nějakou únikovou cestu v případě, že budu potřebovat vzít roha. Když jsem po krátké analýze nic nenašla a přestalo mě to bavit, otočila jsem se zpět na žvýkačku. Už je docela blízko... docela dost blízko, kuso! Alespoň jsem měla příležitost lépe si jí prohlédnout.. Růžové vlasy se jí lehce vlnily kolem ramen, vážný výraz trochu kazily nádherné, azurově modré oči, ve kterých byly, ačkoliv nepatrně, vidět známky starostlivosti. Došla ke mě a já, nevědě, co dělat, jsem na ní zírala jak vyjevená myš. Teď, když už jsem nepospíchala za vidinou úlevy na toalety, jsem si všimla jejího reiatsu. Jop, tohle je rozhodně kapitánka.

Watanabe Ayaka

Koukala na mě celkem vylekaně. Čím dál víc jsem se k ní přibližovala a ona byla s každým mým krokem nejistější. Když jsem k ní přišla, stručně jsem jí oznámila: Mitsuki, pojď se mnou, pobídla jsem jí, otočila se na podpatku a mířila si to do své kanceláře. Pokud je to vysoké reiatsu vážně její, rozhodla jsem se. I když si nejsem jistá, jestli je to dobrý nápad...
Když jsme došli do administrační místnosti (alias můj pokoj), přišla jsem ke stolu a ze štosu různých listin vytáhla papír. Tohle je tvé hodnocení z akademie, že? Její výsledky byly vážně dobré, pokud tedy pomineme to Kidou.

Mitsuki Miyako

Pobídla mě, abych jí následovala a já tiše doufala, že mě netáhne do nějaké trestní místnosti. musela jsem si nafackovat. Nebuď blbá, přeci by tě za proříznutou hubu nenechala zbičovat nebo tak něco... i když člověk nikdy neví. Došli jsme do něčeho, co vypadalo jako továrna na papír. Žvýkačka došla ke stolu a začala se v něčem přehrabovat, dokud nevytáhla moje hodnocení z akademie. Když se mě zeptala, zda-li ten kus stromu opravdu padl na hodnocení mé osoby, začala jsem přemýšlet nad odpovědí. Mám lhát? To asi nezabere.. Unm, pokud se t-.. Vám ty výsledky líbí, tak yup... pokud mě chcete vykopnout, tak máte asi špatnou osobu.. Zatvářila jsem se jako naprostý andílek a začala nenápadně couvat směrem ke vchodu. Z nějakého důvodu mě tahle kapitánka děsí..

Watanabe Ayaka

Jak asi dobře víš, po válce tu nezůstal prakticky jediný shinigami, který by byl hoden postu kapitána a jiných hodností, začala jsem vysvětlovat a založila si ruce na prsa. Já ani kterýkoliv jiný nynější kapitán nejsme na úrovni jako ti, co tu byli před námi. Respektive nemáme žádné zkušenosti a naše nevýhoda je ta, že nevím nic o minulosti. O válce, která proběhla, pokračovala jsem a doufala, že jí můj přednes nějak nenudí. Zkrátka. Chtěla jsem tě jmenovat svou zástupkyní. Pokud to tedy neodmítneš. A pokud budeš hodna své pozice.

Mitsuki Miyako

Žvýkačka začala nějaký přednes typu "oh-podívej-jak-špatně-na-tom-jsme-a-přesto-přijímáme-idioty-jako-jsi-ty" Vlastně jsem jí moc neposlouchala, dokud nepadlo spojení "Ty" a "Zástupkyně". V tu chvíli mi bylo naprosto jasné, že se tvářím jako totální idiot. Dokud mi v hlavě neprolítla zajímavá představa...

Stála jsem na kopci s výhledem na obrovskou pláň zavalenou miliony hollow.. Na čele se mi vlnila čelenka, kolem pasu připevněný odznak zástupce kapitána a s vážným výrazem jsem hleděla, poslouchajíc hladový řev, po bílých maskách. Otočila jsem se ke svým otro-..podřízeným, kteří přede mnou klečeli.. Toto je důležitý okamžik v našich ne-tak-úplně-životech! Dnes budeme bojovat pro ty, jež zemřeli za ochranu svého domova a svou hrdost! Povstaňte a bojujte! Většina shinigami se rozeběhla z kopce vstříc jejich osudu. Pozorovala jsem, jak se vší pýchou bojují a ochraňují mě..err..chci říct.. Soul Society! Ochraňují Soul Society! Otočila jsem se na své strážné, kteří tu zbyli. Hej ty tam.. Došlo mi, že bych tu neměla stát jako idiot.. přines mi sem křeslo, z toho postávání mě všechno bolí...

Ještě chvíli jsem se zavřenýma očima a blaženým úsměvem pozorovala, jak usedám na měkké křeslo a se zmrzlinovým pohárem pozoruji oblohu, než mi došlo, že žvýkačka stále čeká na mojí odpověď. Zatřásla jsem hlavou, podívala se jí zpříma do očí a s radostným výkřikem ukázala palec nahoru. Beru!

Watanabe Ayaka

Pozorovala jsem ji, jak sní se zavřenýma očima. Tak trochu jsem tušila, že se jí hlavou honí divný věci. Vlastně jsem ani nechtěla vědět, co přesně. Po jejím gestu, v němž pozdvihla svůj palec nahoru a zazubila se jako v reklamě na colgate, jsem se snažila zadržet smích a nasadila nucený přísný pohled. Pak už mi ale tak nějak zůstal a já se moc nemusela přemáhat. Mitsuki... Vím, že se teď cítíš jako něco víc, ale tohle není hra... Chci, abys to brala vážně. Tím ti ale to tvé chování nechci zakázat. Jen není dobré do všeho lítat po hlavě a nepromyslet něco, než to uděláš...

Mitsuki Miyako

Začala mluvit opravdu vážně. Teprve po chvíli mi došlo, co že to říkala a naklonila jsem hlavu ke straně v náznaku nechápavosti. Chvíli jsem jí pozorovala. Když už to vypadalo, že mě chce znovu poučovat, vyhoupla jsem se na špičky, přiložila konečky prstů k jejím ústním koutkům a vytáhla je do něčeho podobajícího se úsměvu. Jak jsem si myslela, úsměv k vám nesedí, ale zároveň vám sluší, taichou! Zazubila jsem se a spustila se znovu na paty. Vím to. Uvědomuji si důležitost této práce stejně tak, jako si uvědomuji, v jakém stavu se Seireitei i celé Soul Society nachází.. přešla jsem z jednoho konce místnosti do druhého a postavila se ke své kapitánce zády. Nejsem dobrá na nudné formální záležitosti, takže uznávám, že to se mnou nebude lehké. ušklíbla jsem se. Přesto se chci stát zástupkyní. Být ve středu dění tak, abych všechny mohla obdařit svým úsměvem a dát jim tím najevo, že i když neprožíváme lehké časy, pořád můžeme být šťastní! Chci, aby věřili... aby viděli.. že i kdyby se stalo cokoliv, nesmí se přestat usmívat, nesmí se vzdát svého štěstí. Protože pokud to udělají, nezáleží na tom, co se stane okolnímu světu, to jejich svět se zboří. To je můj důvod. Otočila jsem se a věnovala žvýkačce upřímný pohled. Může to být dětinské, přesto chci, aby byli všichni šťastní, aby se usmívali.. a šli do všeho naplno. A to se nikdy nepovede, pokud budou žít ve frustrujícím prostředí. Úsměv je nakažlivá droga a lék zároveň. Pokud ho uvidí kolem sebe.. jsem si jistá, že to udělá jejich život šťastnějším! Zazubila jsem se a natáhla ruku ke své, ještě stále nové, kapitánce. Pojďme tedy prolomit ledy a udělat tenhle svět šťastnější společně, ne, Aya-nyan-taichou?

Watanabe Ayaka

Když mé rty donutila k pohybu, byla jsem celkem překvapená. Poslouchala jsem každé její slovo a zamyslela se nad tímhle dlouhým proslovem. Štěstí... Úsměv... Asi jsem už dávno zapomněla, jaký je to pocit smát se, cítit štěstí... Nejspíš jsem se tvářila trochu zklamaně, tak jsem raději uhnula pohledem směrem k zemi. Zasloužila jsem si přijít o tyhle hezké věci... Ublížila jsem nevinným... Poté jsem kousek poodstoupila. Co když ne každý může mít štěstí? Já se ho například už dávno vzdala. Potlačila jsem v sobě tu malou naivní holku. V tomhle světě se už zkrátka bojím ukázat někomu úsměv, protože kdokoliv toho může zneužít. Když někomu věnuješ úsměv, jsi v tu chvíli nekrytá a oslabená, jelikož při tom nemáš ani tušení, že by ti někdo mohl podrazit nohy. Někdo, od koho bys to nejméně čekala. Po sléze jsem se zarazila. Nejspíš jí to nezajímá. A za další není důvod, proč mluvit o minulosti. Nevím, jestli chápeš, co tím chci říct... Přešla jsem do dalšího koutu místnosti. Každopádně... Je skvělé, že svou práci bereš vážně a s nadhledem... Přitom se dokážeš usmívat a dodávat tak ostatním sílu... Budu se snažit pomoct vyšlapat tu cestu, po které necháme kráčet další generace. Začínám mít pocit, že už zase bude něco, pro co se budu moci usmívat, dokončila jsem řeč a přinutila se aspoň trochu pousmát.

Mitsuki Miyako

Mimořádně jsem poslouchala každé její slovo a zaraženě jí pozorovala. Nepochopila jsem to. Samozřejmě jsem chápala, co mi tím chce říct. Ale nechápala jsem, jak se na to někdo může dívat takhle. Štěstí není žádná známka naivity.. Každý si zaslouží žít šťastný život.. nehledě na minulost. Špatné věci se stávají. pokrčila jsem rameny. Přišlo mi to jako naprostý fakt. Chápu, že sdílet s ostatními své štěstí je riziko.. Ale pokud to může ostatním pomoci, klidně to riziko podstoupím. Rozhodla jsem se.. už velmi dávno.. Nezáleží mi na mém štěstí ale na štěstí ostatních. Protože, ať to zní sebe směšněji.. trochu jsem se uchechtla ..Když jsou šťastní ostatní, jsem i já. A tím se znovu dostáváme k té části s frustrujícím prostředím... Věnovala jsem své kapitánce další z mých vzácně upřímných pohledů. Jsem si jistá, že i Vy brzy poznáte sílu úsměvu, Aya-nyan-taichou.. O to se postarám! Na tváři jsem vykouzlila úsměv od ucha k uchu. Ne ten běžný, co mám na tváři po celou svojí existenci. Tenhle byl jijný. Byl darován ze srdce. Teď když mě omluvíte, mám chuť na něco sladkého a trochu zábavy. Kdybyste cokoliv potřebovala, s jistotou mě najdete ve středu nějakého problému. vyplázla jsem jazyk a rozeběhla se k východu. Ve dveřích jsem se ještě zastavila. Jo a taichou! Otočila jsem se. Úsměv! Naposledy jsem se zazubila a zmizela.

Watnabe Ayaka


Mitsuki okamžitě navázala na mou řeč. Zdá se mi to... nebo kompletně vyvrací vše... co říkám? Nechala jsem ji mluvit a pečlivě si hlavou nechala projít každou její myšlenku. Zdá se mi to... nebo se o mě snaží starat, i když mě nezná moc dlouho a zatím mě zažila jen když jsem byla docela nevrlá? Nějak jsem nevěděla, co jí na to říct. Možná měla naprostou pravdu. To by ale pak znamenalo, že jsem se celý svůj život doposud mýlila? Najít úsměv... Kde?... Bylo to skoro jako přemýšlení nad nesmrtelností chrousta. Nesmyslné a zdlouhavé otázky, které mi zrovna přišli na mozek. Měla bych úplně zapomenout a začít od znova? Ne... To mi nějak nepomůže... Když odešla, nějak jsem se nemohla udržet a zkrátka se usmála. Chápu... Úsměv je droga... Na to jsem se začala smát. Zvláštní... Legrační... Jak jedna modrovláska může jedním mávnutím něco změnit... utřela jsem si slzu smíchu, která se mi drala z oka. Zdá se, že i já se můžu naučit něco od mých podřízených...

Mitsuki Miyako


Utíkala jsem pryč. Pryč z kasáren divize. Běžela jsem a nezastavovala. Když jsem doběhla k poničené hoře Soukyoku, zpomalila jsem. Došla jsem až na vrchol a prošla troskami způsobenými válkou. Naskytl se mi výhled na celé Seireiei. Vlasy mi poletovali v dunícím větru. Ucítila jsem první slzu, která se mi skutálela po tváři. Když někomu věnuješ úsměv, jsi v tu chvíli nekrytá a oslabená, jelikož při tom nemáš ani tušení, že by ti někdo mohl podrazit nohy. Někdo, od koho bys to nejméně čekala. Za první slzičkou následovaly další. Chápala jsem naprosto přesně, co tím žvýkačka myslela. Nedala jsem to najevo, ale když začala takhle mluvit, vzpomněla jsem si na minulost. Chvíli jsem tiše plakala a vzpomínala. Po pár minutách jsem si hřbetem ruky utřela slzy a znovu se zadívala po Seireitei. Tohle byl momentálně můj domov. A udělám vše pro to, abych ho ochránila. Můj domov i lidi v něm. Nenechám Seireitei padnout do zoufalství a trápení. Nebudou plakat. Nikdo z nich. Nesmí. Pousmála jsem se. Každý si přeci zaslouží žít šťastný život..ne?

Watnabe Ayaka


Neměla jsem zrovna co na práci a tak jsem se vydala vstříc venkovním prostorám divize. Procházela jsem se po dřevěných podlahách. Po každém došlápnutí jsem slyšela to známé křupnutí. Po chvíli jsem došla na místo, které jsem úplně zbožňovala. Byla to zahrádka, kterou jsem vypěstovala. Kdyby jen má divize věděla, že je tohle moje práce, asi by ze mě už neměli takový respekt, pousmála jsem se a následně se posadila na vyvýšenou podlahu. Nohy jsem spustila dolů a střídavě s nimi houpala dopředu a dozadu. Z dálky jsem zkontrolovala každou oblast zahrady a na každém malém záhonku na chvíli strnula pohledem. Ta holka... je vážně zvláštní... vzpomněla jsem si na svou novou zástupkyni. Ani nevím proč. Nějakým kouzlem dokázala to, co jiní ne. A taky mě donutila vzpomenout si na minulost, kterou nemám ráda a zároveň k ní mám zvláštní pouto. Krátce jsem zavřela oči a začala si přemítat vzpomínky. Ten muž mi kdysi zachránil život... Upřímně... z jedné strany jsem ráda, že jsem teď tady... A z druhé strany se stydím, že mě zachránil právě ON... Ale ne. On mě nezachránil. Slitoval se nad mým životem a rozhodl se ho použít ve svůj prospěch. A nejen život. Využil mé naivity. Využil toho, že jsem mu věřila, obdivovala ho. Dokonce jsem kvůli němu porušila svůj slib. Zarazila jsem se a vytrhla se ze svého snění. Nějak mi došel ten důvod, proč jsem za poslední řádku let neukázala světu ani náznak úsměvu. Nesnáším se... Nesnáším se, protože to, co jsem udělala bylo strašné... Nebo... to byla hlavně jeho chyba? Nad touhle otázkou jsem vždy seděla hodiny a hodiny a stále si na ní nedokážu odpovědět. Vinit z toho jen sebe... Měla bych si dát taky nějakou šanci. Vždyť jsem tehdy ani neměla ponětí, že mě chytl do iluze. Krom sebe... Nesnáším i jeho... To ale není až tak pravda. Možná bych to řekla i ostatním. Ale ve svém nitru budu už navždy toužit po tom, aby mě znovu objal. Aby se usmíval a povídal si se mnou. Proč se můj princ nemohl prostě změnit? Ať už to bude jakkoli... Nezmění se. Nejhorší jen je... že právě utekl... A Soul Society se mu bude muset postavit... I má maličkost. Neudržela jsem se a rozbrečela se. Dokážu to? Posledně jsem proti němu dokázala sotva pozdvihnout katanu... V boji s ním nemohu být silná. Ne. Už teď nejsem silná. Celou dobu jsem v sobě potlačovala pocity a ani jednou nebrečela... po té události. Nohy jsem dala zpět na podlahu a schoulila se do klubíčka. Objala jsem se pažemi a hlavu si schovala do klína. Z očí se mi řinuly další a další slzy a já tu spoušť zkrátka nemohla zastavit. Vážně bych se měla sebrat. A začít dělat něco jiného, než se topit v minulosti a koukat se na svět takhle černě... Ještě nějakou dobu jsem se snažila potlačit pocity i slzy. Nakonec to nějak ustalo a já se posbírala. Pevně jsem se opřela nohama do podlahy, stiskla pěst a věnovala zahradě i obloze jeden odhodlaný pohled. Já... Budu bojovat za Soul Society, za svou divizi... I za... tu holku, co mě přinutila teď něco změnit... Díky, Mitsuki... Asi jsem se teď stala silnější. A postavím se i jemu. Aniž bych se ohlížela dozadu. Na to, co dřív bylo.