Kasárny 4. divize

Prostory kasáren 4. divize
Upozornění pro návštěvníky: Nedotýkejte se žádných léčebných zařízení bez povolení výše postavených osob.

// Kancelář zástupce kapitánky

Kioshi Ryuu

Bez jakýchkoliv řečí jsem se přesunul do místnosti, která byla určena na nějakou tu léčbu a tak podobně takových inteligentů, jako jsou třeba kapitáni a tak. Sedl jsem si do jednoho ze sedátek, které jsem si tam kdysi dal, když jsem pozoroval nějaké zákroky a do ruky jsem si vzal něco, podobného skalpelu a díval se na to s neskrývanou pozorností. Při tom jsem přemýšlel...:Schválně... kdybych umřel a ta zástupkyně co tam přišla by mne našla mrtvého... kdo by asi vyléčil toho, či jí... kdo je zraněn? Hm... možná by třeba nějaký ten magor z 12 divize našel něco, čím by mne oživil... na krátké léčení a pak bych zase umřel... zajímavá možnost, možná bych se tam pak mohl jít zeptat.

Wakatsuki Airi


Kioshi! křikla jsem za ním, když odcházel ze své pracovny. Evidentně mě ale přeslechl nebo ještě lépe; ignoroval. Tiše jsem si povzdechla. Udělat mi tohle můj kapitán, asi ho skopu do kuličky, ale k ostatním jsem se takhle nikdy nechovala, ani jsem s tím nehodlala začínat, ačkoliv jsem jim kdy sebevíc vyhrožovala.
Mám teď volno. Divizní papíry, misi a doručení zpráv mám za sebou. Tak ti mohu pomoct při přípravě sálu, mluvila jsem během toho, co jsem se rozhlížela po místnosti a snažila se přijít na to, co bych měla udělat jako první. Popravdě si nejsem jistá, zda jsou ta zranění tak velká. Konec konců na místo přišli další dva kapitáni a jedna zástupkyně. Nemyslím ale, že naší akce nebude potřeba, mluvila jsem dál a přitom vzala do ruky dvě prostěradla, abych povlékla postele, které budou zraněným sloužit.
Když jsem s prvním krokem skončila, otočila jsem se na Kioshiho, který popravdě nevypadal zrovna nadšeně. Řekla jsem něco špatně? Nebo ti nějak vadí, že tu jsem? znejistila jsem trochu. Myslela jsem, že je teď pravý čas na to seznámit se se svými kolegy, abychom spolu byli schopni dobře vycházet, mluvila jsem stále tím zvláštním tónem, ale vzápětí hlasitě polkla a zhluboka se nadechla. Rázem ze mě opět čišela obvyklá aura a já zaujala svůj obvyklý postoj; levou nohu jsem dala před pravou a pravou ruku jsem si v pěsti přiložila na místo, kde je srdce. Nestála jsem nijak křečovitě, právě naopak; byla jsem naprosto uvolněná a užívala si svou eleganci. Jsem zástupkyně kapitána deváté divize, Wakatsuki Airi. Znovu mě těší.

Kioshi Ryuu

Ta ukecaná zástupkyně dělala, jakoby se nic nestalo?! Navíc... se chovala, jako nějaká rozmazlená panička, co se na to dalo říci, že? Já byl poměrně také bohatý, jen otázka byla... kde byly nyní moje peníze. Ah, již vím! V investicích a ve výzkumu!!! No... lepší než někde na charitě ([>:3 = jeho obrazec v bublině nad hlavou, jeho myšlenky, ne moje ^^])... Zvedl jsem se a udělal jsem takové to bohaté gesto a to následující. Jednu ruku jsem dal za záda jak nějaký císař, druhou jsem zvedl směrem k lícím a mírně jsem se uklonil se slovy: "Kioshi Ryuu, zástupce kapitánky čtvrté divize... těší mne." Popošel jsem několik kroků k ní a chytil jsem jí za bradu se slovy: "Jestli kapitánka uvidí, že jsi na něco sáhla... věřím, že tam na bojišti tě čeká tak stokrát méně utrpení, než u ní v kanceláři." Pustil jsem ji bradu a rozesmál jsem se s mírným kašlem. Záhy jsem ale dodal: "To bylo jen rázné doporučení, jinak... proti tobě nic nemám, jen jsem tě chtěl varovat před bolestnou smrtí."

Wakatsuki Airi


Vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby se jeho výraz ani trochu nezměnil. Přeci jen jsem slyšela, že je takový vždycky. Rozhodně jsem ale nečekala takovou reakci a naprostou změnu jeho pohledu i vystupování. Když ke mně přišel a udělal ono gesto, udělala jsem mu tu radost tím, že jsem stála na místě, mlčela, a čekala, než skončí se svým kázáním a propichovala ho pohledem. Původně jsem se chtěla spřátelit, ale nakonec jsem se dozvěděla, že tahle osoba o to asi vůbec nestojí. Sotva na jeho rtech utkvěla poslední slova věty, natáhla jsem ruku a natáhla mu pořádnou facku. Jeho maska ten náraz mohla tlumit sebevíc, ale fakt, že jsem se do té rány opřela, na tom nic neměnil. Zkrátka se mu to kousavý otočilo dozadu a jeho úsměv aspoň na chvíli tak nějak povadl, stejně jako na to neměl nejspíš co říct.

Spoiler:

Kdo si myslíš, že jsi...? řekla jsem naprosto klidně. Jak v mém hlase, tak v mém obličeji, šlo rozeznat jen čirý chlad. Co jsem ze všeho na světě nejvíc nenáviděla, byla arogance, a on se před chvílí choval, jako by byl její ztělesnění. Snažila jsem se jen pomoct. Mohl jsi dřív říct, že nemáš zájem a poslat mě pryč. V divizi, kam já nepatřím, na to máš plné právo, pokud situace není vyloženě naléhavá a dokonce i když jsme my dva stejné šarže, spustila jsem ruku podél těla a udělala jeden krok směrem ke dveřím. A co se týče té druhé věci. Špatně jsi mě pochopil. Nepředstavila jsem se ti tímhle způsobem proto, že bych si o sobě myslela, že jsem něco víc než ty. Vůbec. Nikdy jsem na nikoho nekoukala z vrchu a nikým jsem neopovrhovala, pokud si to někdo vážně nezasloužil. Můžu být sebevíc krutá Shinigami, ale uvnitř jsem vždycky byla princezna. A to se nezmění.

Kioshi Ryuu



Nečekal jsem, že mi dá facku a tak podobně, ale jak jsem jí dostal, otočila se mi hlava směrem od ní a nechal jsem jí tak po dobu, co říkala svoje slova. Zornička oka, kterou viděla se mi sem tam zmenšila, sem tam zvětšila... ale nakonec se zmenšila a já jsem na konci jejich slov řekl: "Jak si myslíš, že mi je? Během doby, co jste byli na misi jsem si dělal já lék na moji chorobu... trpěl jsem více, než ta kapitánka, kterou sem mají donést abych ji vyléčil. A zeptal se mne někdo? NE! Všichni... celá Soul Society od té doby na mne... na Ryuua zapomněli a tak. Během výzkumu jsem se několikrát přiblížil k bolestem, že jsem měl chuť se zabít, protože místo léku jsem vymyslel něco jako... posilňovač pocitů bolesti! Ano... omlouvám se ti za mé chování, že jsem takový, ale... mohl jsem být také mrtvý a ty by jsi byla první, kdo by to viděla... stejně by vám to bylo fuk, že? Jistě by jste si našli jiného Shinigamiho, který by ji vyléčil, nahradili by jste mne a co já vím. Ještě by jste mne poslali do 12. divize na pitvu, aby se zjistilo, co v sobě mám." Odmlčel jsem se a prošel jsem okolo ní a dveří. Jakmile jsem se tam horlivě dostal, tak jsem dodal: "Omlouvám se... ale... mohl jsem být nyní mrtvý... nikdo mne nepřišel ani pozdravit... ani se na mne podívat... v každém případě, nebude mi vadit, když nyní odejdeš a podáš hlášení o mém chování... zasloužím si to. A až tu bude ta zraněná, jistě se pro mne vyjímečně někdo zastaví, protože nyní budu asi užitečný živý... a ne mrtvý!" Při čemž jsem se rozešel opět do své místnosti.

// Kancelář zástupce kapitánky

Wakatsuki Airi


Pečlivě jsem naslouchala všemu, co mi říká. Jistě to byly pocity, které jakoby řvalo spíš jeho srdce, než on sám. Možná proto dosáhly toho mého. Nechci říct, že jsem ho litovala, ačkoliv tomu z části tak bylo. Lítost rozhodně není to, co by mu pomohlo. Vlastně jsem ani nevěděla, jestli je dobrý nápad mu pomáhat nebo se snažit cokoliv namítnout. Ne když se mi tu teď svěřuje. Přesně. Právě teď tu na mě vyléval zlost a možná i smutek, co v sobě určitě dlouho dusil. Po tom divadle, co se tu odehrálo, jsem ho chtěla odsoudit jako zamidrákovanýho blbce, ale právě teď jsem si uvědomila, že k jeho chování hodně přispělo spoustu událostí a věci, které se kolem něj děly. Navíc si myslel, že nikomu na něm nezáleží. Tohle je to nejhorší, co někoho může napadnout.
Poté co odešel, jsem si sedla na postel a sklonila hlavu. Povzdechla jsem a krátce zavřela oči. Géniové jsou vskutku dobří na teorii. Ale zdá se, že v řešení osobních problémů jsem i já slabá. Tady mi logické myšlení ani strategie nepomůžou, pousmála jsem se nad tím. Ironie ale byla, že jsem šťastná ve skutečnosti nebyla.
Z chodby jsem uslyšela nějaké praskání, dupání a celkově tak nějak strašný hluk a rámus. Všechno to směřovalo do místnosti, která sloužila spíše jako laboratoř. Pomalu jsem se zvedla a přejela si rukama po hakamě, jako bych ji chtěla oprášit, ačkoliv tu žádný prach nebyl. Asi mu své mínění budu muset vylíčit i s obecenstvem.

>>> Kancelář zásupce kapitánky 4. divize

// Kancelář zástupce kapitánky

Netrvalo to dlouho a já jsem čekal, až sem všichni přijdou a budou moci na připravené postele dát raněné. V případě... že by tedy ten omezený počet nestačil, bylo zde poměrně dost volných pokojů, takže jsem řekl do vzduchu v myšlence, že to jistě uslyší: V případě, že chtějí... být každá sama, tak je dejte na různé pokoje, ale na jednu se dostane později, takže bych navrhoval je dočasně nechat zde... a pak je přesunout. Popřípadě mohu léčit i vícero... ale tak nevím jak jsou vážné zranění, potřebuji se na ně podívat. Promnul jsem si krk a přemýšlel jsem, jestli by jsem si před léčením neměl dát ještě ten svůj uklidňovač choroby... ale tak zase... ne, to vydržím, takže to bude v pořádku.

Maekawa Shichirou

Šel jsem celou dobu těsně v závěsu za fukutaichou čtyřky, jehož jméno jsem si jako obvykle nepamatoval, takže jsme na místo dorazili současně. Mitsuki nejevila známky toho, že by se chystala probudit, proto jsem ji jemně složil na nejbližší lůžko.
"Prosím, poslužte si. Podle předběžných odhadů je jen vyčerpaná, snad pár pohmožděnin, takže by to nemělo být nic vážného." na chvíli jsem se zarazil, až teď jsem si uvědomil jak vlastně můj společník vypadá. Také proto jak zvláštním způsobem mluvil. "Tohle..." ukázal jsem na přístroj na jeho obličeji. "...je nějaký váš koníček? Protože jestli ne, možná byste mohl popřemýšlet o tom zajít s tím ke mě do divize. Možná nejsme až tak zběhlí v léčení, ale co se experimentálních procedur týče, nepochybuji že bych vám po důkladné analýze vašeho stavu byl schopný nějak pomoct."
Na okamžik jsem se zamyslel. Vzpomněl jsem si jak to vypadalo v jeho kanceláři a jak mi to připomnělo tu moji. "A vůbec, pokud by vás tahle práce už nebavila, rozhodně by se mi v divizi hodil někdo jako vy."

Kioshi Ryuu

Přišel mi sem kapitán 12. divize, kterého jsem sice z nevolí, ale přesto pozdravil jak se patřilo a slušelo. Jakmile na mne ukázal, projela mnou vlna mrazu, která naznačovala, že se mi ukázání nelíbí... možná to mohl pocítit v grimase mého obličeje, které se během tak 3 sekund zase změnila do normálního stavu. Přesto jsem mu odpověděl: "Děkuji za nabídku... možná, až odvedu svou práci, tak za vámi přijdu se podívat... ale zase o tomto pochybuji. Můj výzkum... dá se říci... jen mé nemoci, unikátu... dospěla dostatečně daleko, abych mohl říci, že je nevyléčitelná... a nebo... že se dá jen dostatečně tlumit. Ohledně... divize... si to taktéž nechám projít hlavou, ale jistě se někdy stavím... asi ne na čaj... nechci, aby část mé plíce zůstala na vašem stolu... ale kouknout se a tak. Samozřejmě to včas oznámím s tím, že nepřijdu jen tak hala-bala." Kývl jsem hlavou a podíval se na Mitsuki, kterou donesl a vytáhl zanpakuto s tím, že jsem se rozmýšlel, koho začnu léčit dříve a taktéž jak... Zanpakuto jsem měl svěšené dolu, aby bylo jasné, že to není nic proti kapitánovi, ale že s ním chci léčit. Vážně mne deprimovalo stát nad zraněnými a léčit "rukama".

Maekawa Shichirou

Poslouchal jsem jeho přerušovaný proslov s pozvednutým obočím. Nevypadal zrovna nadšeně, ať už nad jakokouli z mých poznáme, ale tak dalo se to pochopit. Když byl konečně hotov a podle způsobu jakým se začal soustředit na své pacienty jsem poznal, že tohle je jeho způsob jak mi dát najevo ať zmizím.
Teatrálně jsem si povzdechl. "Jednou se člověk ujme dvanácté divize a hned všichni předpokládají že je to další šílenec jako Mayuri. Toho se asi už nikdy nezbavíme." pokrčil jsem rameny a otočil se k odchodu. "No, ať už si představujete cokoli, ujišťují Vás, že nic hrozného vás tam nečeká, pokud Vám to pomůže. Dámu tedy nechávám ve Vaší péči. Dobře se o ni postarejte. Doufám, že se vás tedy u nás budu moct někdy přivítat." a s tím jsem mávl rukou a vyšel ven z místnosti.
Bez přemýšlení jsem si to namířil zpět do své divize s úmyslem podívat se co se tam mezitím dělo. Ostatní týmy určitě musely nějaké výsledky poskytnout k analýze a já bych se docela rád dozvěděl co se to tady k čertu děje. Vysvětlení, které podal sensei nebylo zrovna... detailní. Navíc jsem musel nějakým způsobem přijít na to jak se budu snažit obratně přetuločit jeho návrh. Nedělal jsem si iluze, že by soutaichou a vůbec kdokoli z ostatních jen tak souhlasili s uzavřením příměří s megalomaniakem, který ještě celkem nedávno dostal Gotei 13 na kolena když se snažil ovládnout svět.
Mé myšlenky přerušilo až něco poletujícího těsně kolem mé hlavy. Byl to pekelný motýl. Jakmile jsem nastavil ruku, usadil se mi na prstě a já jen přebíral informace, které mi sděloval.
'Schůzka kapitánů... huh?' řekl jsem si jak jsem ho tak pozoroval odlétat. 'Měl bych přemýšlet rychleji.' a s tím jsem zmizel v shunpo, abych se co nejrychleji dostal do své kanceláře a ještě vyhrabal z šuplíku nějaké to poživatelné daifuku, co se tam snad ještě najde, než se vydám do dračího doupěte.

>> Centrální laboratoř 12. divize

Kioshi Ryuu

Na jeho odchod jsem jsem zase provedl nutné formality a bla bla... a následně jsem se díval na ty dvě, kde jedna měla... něco z břichem a druhá se nezdála skoro zraněná. Natáhl jsem zanpakuto směrem k Ayace a pronesl: "Hyōji, Hiroyuki!" Při čemž jsem si nechtěl ani trochu představovat, jak se ten stařík asi tváří na to, že jsem si na něj po dlouhé době vzpomněl. Zafuněl jsem v nádechu a výdechu a dodal jsem záhy: "Tenshi!" Při čemž tu s tím vážným zraněním to začalo léčit. Přehodil jsem si zanpakuto přes rameno a šel jsem k umyvadlu namočit nějaké 2 hadříky, které jsem přehnul, trošku vyždímal a dal jim je oběma na čelo. Sedl jsem si na židli mezi ně a čekal jsem, až se jedna probudí, což jsem vlivem... hadříku odhadoval spíše na tu, co asi jen omdlela.