Taniyama Marika [TAICHOU]

Jméno:
Taniyama Marika (谷山 茉莉歌)

Věk:
139

Pohlaví:
Žena

Výška:
153 cm

Váha:
44 kg

Rasa:
Shinigami (死神)

Oddělení:
Gotei 13 (護廷十三隊)

Divize:
3. divize (三番隊)

Hodnost:
kapitánka 3. divize

Vzhled:

Spoiler:

Povaha:
Marika je přátelská veselá osoba a v případě nutnosti si umí hrát i na klidnou a vážnou. Ten klid si udržuje jen díky jejímu sklonu k lehké ironii, který je jejím štítem a oporou. Vždy ale vybírá slova tak, aby nikoho příliš neurazila, pokud on nechce urazit jí. K podřízeným se chová mile, protože ví, že bez nich by divize nefungovala víc, než bez kapitána. Ke kolegům se chová tak, jak oni k ní.
Ráda oplácí stejnou mincí a umí být i škodolibá.

Koníčky:
čtení, šerm

Má ráda/Nemá ráda:
Ráda se zlepšuje v šermu a hledá nové způsoby útoku.
Nemá ráda jablka, pavouky a myši.

Gikongan:
Momone - Je úchylná a zakončuje větu slovíčkem "besh", což se dá přeložit jako "Můžu?"

Hlas:
Kanan (Yamai)




Song:



Překlad:

Spoiler:

Theme:
Battle:


Other:



Příběh:
Nalezenec

Tehdy jsem vůbec nevěděla, kde se nacházím a kdo jsem. Střídaly se ve mně strach s bezradností, občas udeřily oba na jednou. Byla jsem příliš malá a příliš nezkušená.
Už to byly dva dny, co jsem se probudila na tomhle divném místě. Ani jsem si nepamatovala, co se stalo před tím, než jsem usnula. Navíc jsem měla hlad. Celá špinavá v yukatě pochybného stáří a bosá jsem se trmácela sem tam a hledala pomoc.
Ten den jsem ji našla. Narazila jsem na mítinku, kde na zemi vysedávala nějaká žena. Měla na listu rozložené onigiri a spokojeně jedla. Něco mě napadlo, ale vůbec se mi to nelíbilo. Jenže jsem měla takový hlad!
Připlížila jsem se k ní a schovala se do křoví. Vzala jsem do ruky kamínek a hodila ho na opačnou stranu, než jsem byla já. Žena se za předmětem ohlédla a poskytnula mi šanci. Natáhla jsem se po jedné z onigiri. A ejhle, žena mě čapla za ruku a vytáhnula. Klopýtla jsem a spadla na kolena přímo vedle ní.
"Promiňte mi to!" vypískla jsem. "Já vím, že se krást nemá!"
Nejprve na mě přísně hleděla, ale její výraz se ihned obměkčil. Jemně se usmála. "To tedy nemá," souhlasila. Úsměv zůstával. "Ale tady je to trochu jiné, víš?" pokračovala. Naklonila se ke mně a podala mi onigiri.
Vzala jsem si ho. „Děkuju.“
„Nemáš zač.“
Zakousla jsem se do rýže a v hlavě mi to začalo šrotovat. „Jak to že je to tady jiné? Jiné než kde?“
„Jiné než v gensei,“ vysvětlovala.
„Gensei?“
Začala mi popisovat rozdíly mezi světy. Řekla mi, že já a ostatní tady jsou duše a že tohle místo se jmenuje Soul Society. Také říkala, že tady nikdo nemá hlad a při tom se na mě významně podívala.
A já se hned chytla. „To není pravda, já hlad mám! A vy taky, ne? Proč byste jinak jedla?“
Zasmála se. „Některé duše mají skrytou sílu,“ odpověděla a položila si ruku tam, kde se nacházelo srdce. „Já a mě podobní ji umíme ovládat a používat. Říkáme si shinigami. Pomáháme duším z Gensei dostat se sem. Jsme takový průvodci posmrtným životem. A abychom tohle mohli dělat, potřebujeme svou sílu doplňovat. S tím nám pomáhá jídlo.“
„A co ti, co mají hlad, ale nejsou shani… shuni…“
„Shinigami.“
„Přesně tak. Co ty dělají?“
„Ti se to mohou naučit,“ mrkla na mě.
„Aha.“
„Copak, chtěla bys?“ nabídla se.
Zamyslela jsem se. „No… vlastně ne…“ řekla jsem smutně.
Povzdychla si a začala balit. Když skončila a postavila se, kývla na mě. „Tak pojď aspoň se mnou,“ povzbudila mě mile.
Zmateně jsem zamrkala.
„No co se divíš? Taková malá holka sama samotinká v Rukongai? Půjdeš hezky se mnou domů, dobře? Budeš mi tam pomáhat. Tedy, jestli chceš,“ zarazila se nakonec.
Ta žena byla moc hodná a mě by bylo líto, kdybych ji už neměla vidět. Vydala jsem se za ní.

Sen

Izawa-san, žena která se mě ujala, bydlela ve velkém městě jménem Seireitei. Měla krásný byt, ve kterém bylo vždy uklizeno a voňavě. Vždy jsem jí ráda pomáhala se vším, s čím potřebovala. Vyprávěla mi o příhodách ze svých misí a nadřízených.
Jednou takhle u večeře jsem se ztrácela ve svých myšlenkách a dlouze přežvykovala své sousto.
„Přemýšlíš nad nesmrtelností chrousta?“ zeptala se mě Izawa-san pobaveně.
Zavrtěla jsem hlavou, jako bych se probudila. „Ne, ne. Jen mě napadlo… co asi dělají jiné hladové duše, které nepotkali nikoho tak hodného, jako jste vy…“
Polknula. „Za pochvalu děkuji,“ začervenala se s úsměvem. Přiložila si pěst k ústům v hloubavé grimase a zahleděla se do stolu. „Naneštěstí jsem o tom nikdy nepřemýšlela… Teď se za to trochu stydím.“
„T-tak jsem to nemyslela!“ vyhrkla jsem.
„Já vím, že ne.“ Zase se dívala na mě.
„Um,“ začala jsem znovu. „A to tam všichni žijí bosí a vůbec takhle chudě?“
Zesmutněla. „Vlastně ano…“
„A to s tím nikdo nic nedělá?“ zajímala jsem se.
„O nikom nevím… ono to moc dobře nejde. Vlastně ani nevím, co to obnáší…“
„Asi to chce hodně peněz, že jo?“ napadlo mě.
Hořce se pousmála. „To určitě. Ale hlavně to chce také pevné nervy a sílu.“
„Aha… takže takový kapitán by si to mohl dovolit?“
„Možná… S jejich vlivem by tady nějaká možnost byla.“
Někdo zaťukal a Izawa-san šla do chodby otevřít.
„Ach, tady jste.“ Zaslechla jsem mužský hlas.
„Ano, jsem. Co potřebujete?“ zeptala se Izawa-san.
„Nu, pořád tu máte tu malou holku?“
„Jak to myslíte pořád?“
„Tak, jak to říkám.“
„Ano, mám.“
Zaznělo povzdychnutí. „Tohle byste neměla dělat.“
„Já vím,“ povzdechla si. „Ale ona by tam venku nepřežila.“
„Jste sobecká, víte to? Je mnoho dětí v Rukongai, které mají hlad, ale nikoho nepotkali. Možná by se i stali shinigami, kdyby jim to někdo nabídl. Ale tahle ani to nechce.“
Polkla jsem.
„Myslím, že vám může být jedno, co dělám.“
„A kapitán o tom ví?“
Ticho.
„Vidíte. Udělám to pro vaše dobro a vyhodím jí sám, dobře?“
„Ne!“
V tu chvíli se muž proletěl místností až do jídelny a za ním přišla Izawa-san. „Tohle vám nedovolím.“ Tvářila se opravdu naštvaně.
Sesbíral se ze země a uchechtnul se. „Takže vy to chcete po zlém?“
Zmateně jsem mezi ně vstoupila. „Po-počkat!“
„Co chceš? Děláš Michiko akorát problémy a budeš mi tu rozkazovat?“
„Ty!“ řekla Izawa-san divoce. Asi uhodil hřebíček na hlavičku. Nikdy mě nenapadlo zamyslet se nad tím, proč tady vlastně můžu být. Bodlo mě u srdce, když jsem si uvědomila, že musela lhát svým nadřízeným, ačkoliv tím ohrožovala sebe i své přesvědčení.
Otočila jsem se k muži a pevně se mu zadívala do očí. „Já půjdu na shinigami školu. Ale o Izawě-san nikomu nic neřeknete, dobře?“
Chvílil si mě prohlížel, jestli neklám a odešel.
„Nemělas to říkat. Ty přeci nechceš,“ osopila se na mě.
Zesmutněla jsem. „Nechtěla jsem, abyste kvůli mně byla nefér k nadřízeným. Vždycky jste mi říkala, jak se podřízený k nadřízenému má chovat a tak… A taky… on měl pravdu. Určitě je spousta dětí jako já a bylo by ode mě hloupé, kdybych nevyužila příležitost, když už mi je naskytnuta. A poslední věc, říkala jste, že kapitán by mohl něco udělat se stavem Rukongaie. Takže budu shinigami a stanu se kapitánem!“ Všechno to země vypadlo hrozně rychle.
Izawa-san se trochu uklidnila a povzdechla si. „To… je hezký sen…“

Akademie
Přijali mě do třídy pro talentované studenty díky mému vysokému reiryoku.
Na kidou hodinách se mi neuvěřitelně dařilo. Vynalezla jsem několik nových technik, které byli stoprocentně schopné odrovnat uživatele samotného. Například mé skvělé shakkahou s minimálním poškozením oběti a maximálním zpětným rázem nebo samopoutací hourin. I tak se to občas ukázalo jako výhoda, protože jsem měla šanci k poražení protivníka válejícího se smíchy na zemi. Problém byl, že já se pro změnu nemohla hýbat.
Zanjutsu se mi líbilo od začátku. Obdivovala jsem shinigami, kteří nám občas simulovali zápasy. Předváděly nádherný nebezpečný tanec a já vždycky snila, že to také jednou dokážu. A tak jsem se snažila a zlepšovala. Postupem času se ukázalo, že jsem v šermu patřila mezi nejschopnější lidi ve třídě.
Shunpo byla zábava. Každý den po cestě na koleje jsme se s pár spolužáky předháněli, kdo bude rychleji v pokoji a poražený kupoval všem před ním manjuu. Já do svých úspor sáhla několikrát.
Hakuda mě bavila. Mé výškové omezení mě nejdříve oslabovalo, ale jak jsem trénovala, přeměnila jsem tuto nevýhodu na přednost.

Zbloudilý motýl
Nejprve jsem trénovala s mečem a hned na to jsem stála na podivném místě. Obklopovalo mě bílo.
„H-haló?“ zahučela jsem a dostala jsem hned dvě odpovědi. Jednou z nich byla ozvěna a druhá dívčí smích.
Dopálilo mě to, až jsem z toho dostala tik do oka. „Jestli se mi chceš smát, tak se ukaž,“ pronesla jsem hraným klidným hlasem a začala hledat někoho, komu ten hlas patřil. A nabourala jsem do zdi.
Ten někdo se zase začal smát.
Chytila jsem se za nos. „Až zjistím, kdo…“
„Ale no taak,“ řekla zase. „Tak se ti teda omlouvám, ju?“
Zamrkala jsem. „Fajn. Takže kdo jsi a kde to jsem?“ Doufala jsem, že to bude vědět.
„Já jsem tvoje zanpakutou a tohle je tvůj vnitřní svět,“ oznámila.
„M-moje zanpakutou?!“ vyhrkla jsem. Vrátila se mi dobrá nálada. „Řekni mi, jak se jmenuješ!“
Uraženě odfrkla.
„Co je?“ Povytáhla jsem obočí. „Hele, ty ses mi posmívala. Proto jsem byla naštvaná,“ vysvětlovala jsem.
„To nemyslím,“ odsekla.
Rezignovaně jsem zaúpěla. „Takže jsi naštvaná. Proč?“
Povzdychla si. „Protože seš hluchoun, abys věděla,“ spustila. „Pořvávám tu na tebe už pěknou dobu a ty furt nic a nic! Jen si vždycky zastěžuješ na pískání v uších. Ale aby ses zamyslela, to neee!“
„He,“ poznamenala jsem. „Páni, já mám ukecanou zanpakutou.“
„Tse!“ vypískla. „Jak chceš!“
„T-teda!“ Začala jsem před sebou mávat rukama. „V-víš co? Necháme toho. Nezkusíme to od začátku? Protože já bych vážně chtěla vědět tvoje jméno!“
„Hm, to by šlo.“
Přijala to nějak rychle. „Ehm… já jsem Taniyama Marika, těší mě, že tě poznávám.“ Napřáhla jsem před sebe pravačku, snad jsem čekala, že si se mnou potřese rukou.
Náhle jsem dlaní svírala zářící rukojeť meče, objevila se kulatá záštita a začala se formovat čepel. „Já jsem Maigo no Chou. Také mě těší…“
Bílý svět pomalu mizel a mně konečně došlo, že hlas jsem slyšela ve své hlavě. Ještě jsem zaslechla, jak říká: „Všechny je zmať.“
„Hej! Taniyamo!“
Ocitla jsem se zpátky na cvičišti a jeden kluk mi mával rukou před obličejem. Zamrkala jsem. „Jo, co je?“
„No, tys usnula ve stoje!“
„To ne, jen…“ Shlédla na meč, který jsem třímala v ruce. Vypadal jinak než před tím. Oplet na rukojeti se zbarvil do šedě-modra, kruhovou záštitu zdobili vyrytí motýlci, čepel se prodloužila.
„Ty máš zanpakutou!“

Den zúčtování
Neberte to nějak špatně. Nikomu jsem nic neprovedla. Jen jsem úspěšně dochodila šestý ročník na Akademii a nastaly závěrečné zkoušky. Nervózně jsem poskakovala před učebnou, do které nás za chvíli měli vpustit na písemný test.
Obě dlaně jsem měla obvázané, jelikož jsem asi tak poslední měsíc (na donucení vyučujícího) intenzivně trénovala Kidou. Sice jsem z 99,9% odstranila zpětný ráz a už jsem se nesvazovala, ale ruce jsem měla celé popálené.
Přišel moment, kdy jsem seděla v jedné z lavic, před sebou papír a v ruce tužku. Obvikle jsem s příklady, kdy A a B mají něco vyvést, neměla problém a logické souvislosti mi docházeli celkem rychle, jenže teď  mi v hlavě leda tak pískalo a nebyla jsem schopná ani pořádně číst. Takovou jsem měla trému. Bojovník A použije kombinaci kidou... bojovník A použije kombinaci kidou... Takhle jsem to přečetla asi ještě sedmkrát a chytila se za hlavu. Než já to vymyslím, tak bude bojovník A mrtvej!! zanadávala jsem si pro sebe a zase uchopila tužku. Zadívala jsem se z okna a postřehla dva žíky, jak trénují se svými bokkeny. Náhle se mi nad hlavou objevila žárovička, blikla, cvakla a rozsvítila se! Nadšeně jsem se dala do psaní. Jeden z učitelů, který hlídal opisování, se nenápadně zasmál do dlaně.

Tak, a mám to spočítané
Hned mě přijali do 3. divize na post sedmého důstojníka. Časem jsem se stala 3. důstojníkem a díky tomu jsem mohla lépe poznat zástupce i kapitána. Kira Izuru byl hrozně roztomilý chlapík. Pokud se mu něco nelíbilo, dokázal nasadit tak zoufalý výraz, až mě píchlo u srdce. Uměl být přísný, hodný a... opilý.
Ichimaru Gin byl... svůj? Tak nějak nikdo nikdy nepoznal, co si vlastně myslí. Když jsem ho po vstupu do jednotky spatřila, projel mnou malý závan strachu, ale pak jsem ho poprvé zastihla u vysázených tomelů, jak se o ně stará a zbýrá jejich plody. Dodatečně jsem zjistila, že je dokonce i suší a dělí se o ně i s ostatními divizemi. Strach mě opustil a dále jsem cítila už jen respekt.

Těžká změna
Jenže potom do Seireitei vtrhli ryokové a Ichimaru-taichou spolu s Aizenem-taichou a Tousenem-taichou zradili Gotei 13 a odebrali se do Hueco Mundo. Nikdo z nás neznal důvod kapitánova odchodu. Z jeho výrazu se nikdy nedalo nic vyčíst. Vždyť i u Kuchikiho-taichou se dalo říct, kdy se mračí méně a má dobrou náladu a kdy se naopak tváří, jakoby mu někdo ukradl kapitána Chaluhu. Jenže Ichimaru-taichou se vlastně vždycky tvářil skoro stejně. Nakonec nám zbyly jen domněnky. Nikdo z nás ale nechtěl uznat, že by Gotei 13 opustil jen proto, že se mu to zdálo jako dobré povyražení. Musel tu být důvod...
V téhle melancholické náladě se naše divize držela docela dlouho. Jedni byli zklamaní, druzí naštvaní, někteří sklíčení, jiní věčně dumaví. Náš vice-kapitán byl dokonalou kombinací všeho. Bylo mi ho líto.

Po boji
Nakonec byl Aizen uvězněn a odsouzen na dvacet tisíc let v Mukenu. Tousen-taichou i Ichimaru-taichou v tomhle boji zemřeli. Divné však bylo, že jejich život neskončil rukou někoho z pozůstalé Gotei 13. Komamura-taichou i Hisagi-fukutaichou potvdili, že Tousena-taichou zabil Aizen. Tohle po té potvrdil i zástupce shinigami ve světě lidí o Ichimarovi-taichou. Zdálo se, že o devátém kapitánovi ví alespoň něco jeho blízcí, ale náš kapitán na sebe nenechal ani osobě jemu nejbližší nic, než vzpomínky.
Ačkoliv jsem věřila, že Kira-fukutaichou je jediný, kdo může zastávat funkci nového kapitána, Gotei 13 na toto místo dosadila bývalého velitele 3. jednotky Ootoribashi Roujuroua, o kterém jsem nic nevěděla.
Přestože jsem věděla, že člověka nemám soudit podle vzhledu, vyděsil mě Ootoribashi-taichou víc, než kdy Ichimaru-taichou dokázal.
Jak ale čas ubíhal, zjistila jsem, že vůbec není tak špatný. Zjev se vůbec nenacházel v přímé úměře jeho chování.
Navíc ze svého pobytu v Gensei vlastnil opravdu hodně manga knížek a vůbec mu nevadilo mi je půjčovat.

Doba, na kterou jsme zapomněli
Něco se stalo. V jednu chvíli Seireitei a ostatní Rukongai stály nedotčené a ve druhou se nacházely v žalostném stavu. Jakoby se tudy prohnalo obrovské tornádo. Kapitáni i vice-kapitáni zmizeli. Izawa-san zmizela. Nastala doba nejistého zítřka. V Rukongai se rabovalo více, než obvykle. Jen díky obrané zdi ze Sekiseki se to nedostalo až do Seireitei.
V takovýchto dobách pomáhaly jen zázraky. Ale jak se říká, oni se stávají. Nejdna hlava bohatých klanů Rukongaie byla ochotná financovat opravy. Ani jednotky Seireitei nezůstaly dlouho pozadu a pustily se do znovuzřízení pořádku.
Vtu dobu nám Centrála 46 poslala nového velícího kapitána a ten z našich řad vybral tři nejzkušenější vojáky, kteří se okamžitě dali do nominování nového velení. Na post kapitána třetí divize byla vybrána má maličkost.


Barva reiatsu:
Šedě-modrá

Schopnosti:
Zanjutsu: 90 (Mistr)
Kidou (H+B): 48 (Zkušenná)
Kaidou: 11 (Uživatelka)
Hakuda: 65 (Odbornice)
Shunpo: 86 (Mistr)

Zanpakutou:
Maigo no Chou (Ztracený motýl)

Vyvolávací proces:
Konran Sasero (Zmať je)

Podstata:
Iluze

Schopnost:
Působí na pohybové centrum.

Vzhled Zanpakutou jako katany:
Rukojeť má šedě-modrý oplet. Záštita je tvaru kruhu zdobeného několika vyrytými motýlky. Čepel je dlouhá 95 cm.

Lidská podoba zanpakutou:

Spoiler:

Vzhled vnitřního světa:
bílá místnost

Shikai:
Maigo no Chou

Techniky Zanpakutou v Shikai formě:
Marika potřebuje pro použití schopnosti své zanpakutou několik úderů, kterými označí svou oběť. Po nich je zasažený neschopen kontrolovat své pohyby správně. Např. Chce pohnout pravou rukou, ale místo toho otočí hlavu do strany.
Na protivníka s o hodně nižším reiatsu jí stačí jeden zásah.
Protivník s malinko nižším reiatsu nebo stejným potřebuje dva zásahy.
Protivníka s vyšším reiatsu musí zasáhnout třikrát.
Pokud má protivník o hodně vyšší reiatsu, musí Mari použít bankai.

Bankai:
Maigo no Chou: Kentoushiki Shougai

Vzhled v bankai formě
Katana se nezmění, ale Marice se ve vlasech vytvoří dvě duhové motýlí sponky.

Techniky v bankai formě
Bankai je použit, pokud má protivník o hodně vyšší reiatsu než uživatel a musí být provedeny tři zásahy podle síly reiatsu, aby mohl začít fungovat.