Základna Fullbringerů

Tainaka Erin

V klidu jsem stála, když mě najednou blonďák shodil. Ve vteřině jsem zareagovala a roztáhla křídla, ale ucítila jsem, že jsem ochuzená o ještě více oblečení, než normálně. Podívala jsem na sebe a zjistila, že mi chybí jedna stuha. GAAAA~H?! vyjekla jsem a na chvíli zapomněla hýbat křídly. Krátce jsem se prolítla trochu rychleji, ale hned jsem zase zajela do starých kolejí, ačkoliv moje přistání nebylo zrovna prvotřídní. Trochu jsem sebou zametla zem, ale hned na to jsem si sedla a zahalila se křídly. Jako na protest jsem tam čekala, dokud to nezařídí tak, abych do toho baráku přijít aspoň trochu oděná.

Midou

Otráveně jsem se otočil na Erin a pak jsem se rozhlédl okolo. Co takhle na sebe vzít lidskou formu? A kam jsi vůbec zašantročila můj kabát?

Tainaka Erin

Nejradši bych se plácla do hlavy nebo si rovnou něco udělala. Ve všem tom studu a troše hněvu mi nedošla tak primitivní věc jako je změnit se zpátky. Jakmile mi to připomněl, okamžitě jsem tak provedla. Kabát jsem samozřejmě měla. Takže? zvedla jsem se a jen tak kolem něj prošla. Mířila jsem si to do budovy, kterou předtím nezval "naším hotelem". Náš... hotel... Nějak mi konečně secvaklo. Chceš říct, že s tebou budu sdílet jeden byt?! vyjekla jsem a začala mávat rukama kolem.

Bylo až neuvěřitelné jak dětinská tahle holka dokázala být. Jeden byt, dvě osoby. Myslím že je to vcelku jasné... nemluvě o tom že jsi moje maidka. S tím jsem vytáhl z kapsy dvě tenké ocelové tyčinky a mistrovsky jsme vypáčil zámek na dveřích.
Hádám že tohle bude muset stačit... ne že by můj starý byt byl lepší.

Tainaka Erin

Jo... jo... jasný, snažila jsem se vypadat co nejklidněji a následovala ho. Koukám, že máš praxi dokonce i s vloupáním, prohodila jsem trochu ironicky a vešla dovnitř. Žádnej bejvák to rozhodně nebyl, ale rozhodně bude lepší být tady, než sedět na ulici. Co teď?! založila jsem si ruce v bok, během čehož jsem si to tu prohlížela.
Eh, počkat... jsem si naprosto jistá tím, že řekla "maidka"... Jak to ale asi mám ksakru udělat bez pořádnýho matroše jako je třeba jídlo?!

Matsuda Touka

Néé... do bábovky se nedává masoo~ hlásila jsem ze spaní a převalovala se na posteli. Záhy jsem ucítila změnu okolí, což mě vytrhlo ze sladkého snění a já se prudce posadila. Z chodby jsem zaslechla nějaké šustění, až ve mě hrklo. Z-zloději?! podivila jsem se a potichu se vyhrabala z peřin. Utáhla jsem si žlutou yukatu, která se mi při spaní uvolnila a ze stolu jsem sebrala jeden z mých třešňově růžových vějířů. Potichu jsem docapkala ke dveřím mého pokoje a opatrně odšoupla dveře. Teď u mi bylo jasné, že v mém bytě někdo je. Dva lidé... Normálně bych s nějakými náhodnými zloději zatočila, ale tihle dva měli něco, co normální zloděj většinou nemá. Reiatsu. Polkla jsem a nervózně vešla do obýváku spojeného s předsíní a rozsvítila. Spatřila jsem drobnou dívenku se skoro bílými vlasy a... no páni... vážně dobře vypadajícího blonďáka. Teď ale nebyl čas na okukování. Můj byt má zvonek, víte? Samotnou mě překvapilo, že to znělo docela pevně, ačkoliv jsem z nich měla nepříjemný pocit.

Midou

Erininu poznámku o mé praxi jsem raději ignoroval a pokračoval jsem dál do domu. Na její otázku "co teď" jsem příhodně ukázal na další osobu která se vynořila ze stínů a obdařila nás světlem žárovky.
Tak nějak jsem jí ignoroval a prošel jsem okolo ní a sedl si na nejbližší věc na kterou si sednout dalo. Někdo nám spálil dům, stát si přeje aby jsi nás zde ubytovala. Nebyl jsem moc překvapen že tu někdo je, konec konců když jsem prošel dveřmi tak jsem ucítil její reiatsu. Nikdo nemaskuje svoje reiatsu ve spánku... což znamenalo to že je pouhý člověk obdařen tímto darem nebo je stejná jako my. Z toho jak vypadala jsem dokázal uhádnout že spíše to druhé.
Tohle místo je jako magnet na fullbringy. S tím jsem zívnul, svalil se na zem a zakryl se svým kabátem který jsem si vzal zpátky od Erin. Dobrou noc.

Tainaka Erin

Při vstupu do bytu jsem si nějak neuvědomila, že je v okolí něčí reiatsu. Na člověka dost abnormální reiatsu. Trochu jsem sebou škubla a strnula pohledem na celkem malé tmavovlásce. Potom jsem se znovu podívala na blonďáka, jehož jméno mi doposud nebylo prozrazeno a zase zpátky na dívku. Chvíli jsem rozmýšlela, jestli bychom neměli hned vypadnout, než to tahle osoba zhodnotí jako vloupání - v čemž by jen tak mimochodem měla naprostou pravdu - a zavolala policii. Heh, moje druhé vloupání za den, jaký to úspěch... S něčím podobným jsme už dneska zkušenost měli a zopakovat jsem si to tedy rozhodně nechtěla. To už se ale ohnivák začal procházet po místnosti a docela neslušně sebou plesknul o zem, na které za pár vteřin usnul.
Vážně jsem přemýšlela nad tím, že se seberu a prostě odejdu bez něj, ale vázal mě k němu dluh, ke kterému jsem se původně dostat nechtěla. Nakonec mě napadla ale jedna taktika; předvádět malou bezmocnou dívku, která přišla o domov a zadlužila se sexy blonďákovi s divnými sklony. Kterej necita by přeci jenom odmítl mě, ztělesnění nevinnosti a čistoty?
S ukončením téhle myšlenky jsem začala mluvit a tiše popotahovat, aby to vypadalo, že mám na krajíčku. Nejistě jsem zkřížila nohy do x, čímž jsem chtěla přidat na své roztomilosti, aby ta holka začala cítit takový ten pocit jako je.. eh.. mateřský pud nebo jak se tomu říká? Nasadila jsem utrápený výraz a dramatický tón v hlase. Dříve jsem bydlela se svými rodiči, ale opustili mě z hloupého důvod. Bylo mi asi deset a musela jsem odejít k neznámé rodině. Moji rodiče pracovali v přísně tajné organizaci a budova, kde pracovali, jednoho dne shořela. Policie tuhle záležitost označila za nehodu, protože se údajně rozbil nějaký stroj, který požár způsobil. Já jsem si ale byla jistá, že tohle způsobil.. nějaký určitý člověk, hlesla jsem a utřela si rukávem slzičku, ke které jsem se donutila. Můj herecký výkon to ale samozřejmě nijak neovlivnilo. V té době mi bylo sedmnáct. Je to jen.. rok zpátky. I když se mě ti dva vzdali, strašně jsem se trápila. Poté jsem si pořídila vlastní byt, ale tenhle večer jsem si spletla můj byt s bytem toho, kdo tu teď leží, protože byly naprosto identické. Napadli ho a já se toho samozřejmě zúčastnila. V blízkosti vybuchlo jedno auto a vznikl.. další požár, který ovlivnil můj život. Teď si ze mě udělal svou maidku a otroka, takže prosím.. nech mne a mého goshuujin-sama tady bydlet, ukončila jsem svůj zdlouhavý proslov a zadívala se do země.

Matsuda Touka

Zdálo se, že se tenhle blonďák ani trochu nevzrušoval faktem, že se vloupal do bytu a že ho při tom někdo načapal. Místo toho se tu začal chovat jako doma.
Nasadila jsem otráveně nevěřícný výraz. Spálil dům? Aha. Vážně vás lituju, ale... přece tu nemůžu ubytovat úplně cizího chlapa! A jakej kurňa stát? O tom silně pochybuju! Svou řeč jsem ukončila se zavřeným vějířem zabodnutým naproti spícímu blonďákovi. Ten mě však naprosto ignoroval a nejspíš usnul. Ty jeden-! Nadávání jsem nedokončila, protože se do toho vložila ta platinová dívka.
Spustila hru po strunách šíleně smutné kytary a dívala se na mě jako jelen na ragú. Za celou dobu jejího proslovu mě nenechala ani jednou promluvit, takže když skončila, seděla jsem už dávno na sedačce a opírala se o ruku.
Nagai... okomentovala jsem proslov. Tak strašně moc, že si nepamatuju, co bylo na začátku...
Zase jsem k ní vzhlédla a její pohled jejích očí mě trochu bodl do srdce. Vystřelila jsem do pozoru. Totiž, chápu, že to vážně nemáš lehký, jenže já prostě nemůžu... Čím víc jsem se vzpírala, tím víc tišší byla má slova. Nakonec jsem to vzdala. Víš co? Tak jo. Ale zejtra si probereme pravidla! A jestli vzbudíte sousedy, tak se vážně naštvu! S tím jsem se ztratila v pokoji, položila vějíř na stolek a zapadla rovnou do postele.

Ráno jsem se probudila do příjemného dne. Oknem do pokoje v noci pronikl čerstvý vzduch a sluníčko ani moc nepálilo. Ospale jsem se vyhoupla z postele, obula si papučky a vyšla z pokoje. Dorazila jsem až do kuchyně, tam si vzala hrníček s čajem a vydala se do obýváku. Tam jsem si uvědomila jednu nemilou skutečnost. Jo vlastně. Vy dva tu furt jste.

The Fourth Level of The Hell <<

Akuma

„Waaaaah~,“ protáhl Akuma okouzleně, když se rozhlédl kolem sebe. Byl den, a to velmi krásný den. Modrojas, slunečno, zpěv ptáčků. Zkrátka dokonalá idylka.
„Fakt se to tu změnilo~... Proč sem se sem nešel podívat dřív~?“ pochvaloval si Akuma Gensei, přesněji město Karakura, kterým se procházel. Aura co z něho vyzařovala přitom onu idylku dokonale ničila. Když prošel kolem jednoho stromu, po chvilce z něj opadalo všechno ptactvo co v něm doteď prozpěvovalo, a dokonce se na obloze objevil tu a tam malý mráček, který občas hodil déšť věštící stín na město.
Zatím to ale ještě pořád jakž takž šlo.
„Jen jeden pohled, a hned mi jasné bylo, že budeme svoji~,“ zaslechl Akuma najednou jakousi píseň a pobrnkávání na kytaru, a tak se za zvukem otočil, „Haaa? Dívčí kapela!?“ zajiskřilo mu v očích a on nasadil sprint přímo za zvukem hudby.
Jaké zklamání ho ale čekalo, když na jeho konci seděl nějaký černovlasý klučina pod stromem na rohu jedné ulice a vybrnkával si tam na kytaru zamilované tóny.
„Co to má sakra béjt, kluku! Dyť zníš jak holka! To má bejt nějaká past na skutečný chlapy abys je pak zabil a okradl nebo co!?“ vyjel na něj Akuma dopáleně a zklamaně zároveň. Žádné broskvičky ani polštářky...
„Ale jakápak past...! To je jen láska dobrý mu-!“ prohodil k Akumovi zasněně mladík, prozpěvující si tam se zavřenýma očima. Když je ale otevřel, nedořekl a vyvalil oči.
„Kyaaaaa! Co jste sakra zač!? Vypadáte jak nějakej bůh smrti!“ zaječel vyjeveně mladík a vyskočil ze svého tureckého sedu na nohy.
„Nó... tak mě už myslim taky někdo řikal... ale pro tebe sem Akuma-sama!“ poškábal se Akuma zamyšleně na čele přes svou masku, načež zaujal hrdinskou pózu s jednou rukou v bok, druhou nataženou před sebou se zvednutým palcem, a vlajícím pláštěm ve větru. Ve výsledku ale vypadal spíš ještě víc strašidelně než předtím.
„Ale... Jestli jste Shinigami... Ne! Ještě ne! Ještě si mě nemůžete odvést! Ještě tu mám něco na práci!“ odmlčel se na chvilku mladík, zadíval se na Akumu přimhouřeným pohledem, když tu si uvědomil co ho čeká a začal vehementně gestikulovat pažemi před sebou, že s ním nikam nepůjde.
„Haaaaa? Já tě nechci,“ naklonil Akuma nechápavě hlavu na stranu, když tu mu to konečně došlo. Lidé nebývají průhlední a nemívají řetěz uprostřed hrudi... Ten kluk je duše!
Jakmile si to Akuma uvědomil, ďábelsky se pod maskou zakřenil.
„Muhahahahahaaaaaa! Přesně tak! Já, Akuma-shinigami-sama jsem si pro tebe přišel, abych tě nenechal dodělat co musíš a odvědl tě násilím na to hnusný místo jménem nebe!“ zasmál se ďábelsky Akuma při čemž nezapomněl lomit dramaticky rukama, s pomyslnými hromy a blesky v pozadí.
„Neeee!“ zaúpěl mladík, ale nakonec jen svěsil ruce a sklíčeně si povzdechl, „... tak dobře... nebudu se bránit... na to z Vás mám až moc husí kůži...“ prohlásil zdrceně a přešel k Akumovi blíž, „tak pojďme.“
Heh... Jak to ti magoři v haori vlastně dělali? Uchechtl se Akuma v duchu, vytáhl si meč levačkou z boku, kam si ho předtím vrazil, a s otázkou v očích se na něj zadíval.
Nějak takhle? Kmitl párkrát pohledem z rukojeti svého meče na čelo mladíka a zpět, načež proti chlapcově čelu namířil druhý konec rukojeti své Ryoukunou, a ťukl ho s ním do čela.
Do způsobů shinigami se trefil, jenže problém byl v tom, že on nebyl shinigami, a že to byl magor.
Místo toho aby se mladík v nebeském světle odebral na věčnost do Soul Society se jeho hlava pod náporem Akumova „ťuknutí“ rukojetí rozprskla po okolí a krásně ho přemalovalo na červeno krví a kusy lebky a mozku.
„Khahahahaha! Asi jsem to trochu přehnal!“ rozchechtal se Akuma když viděl co se stalo.
Jeho pohled mu ale pak sklouzl na kytaru, co tam po mladíkovi zůstala, a on se po ní ihned natáhl.
„Takhle se balej holky ty blboune rozprsklej!“ prohlásil rozjařeně, načež si sám dřepl na zem do tureckého sedu, chytl kytaru za její vrchní část levačkou, a pravým palcem u nohy na ni začal třískat ten svůj démonický metal, který se jal ihned obohatit o slova.

Hned prvních pár tónu spolehlivě vysklilo všechna okna v bloku, a když k tomu Akuma ještě přidal sólo hrané zubama, strom pod kterým seděl vzplál, nejspíš sám od sebe, jen aby to už nemusel poslouchat.

Midou

Až tak unavený abych usnul hned co jsem se složil jsem nebyl. Ještě jsem stihl zaslechnout Erinino divadlo se kterým jsem se musel usmát sám pro sebe. A já myslel že jsi my přilétla na pomoc pouze z vlastní vůle, hah. dál už jsem však neposlouchal a nakonec se my konečně podařilo usnout.
Spánek však netrval až tak dlouho. Mé tělo bylo zvyklé probouzet se brzy ráno ať už byl jakýkoli den. Mezitím co ostatní ještě nejspíše spali jsem se potichu vyplížil ven z bytu a vyškrábal se na střechy. Slunce ještě pomalu ani nezačalo vycházet a já už tu strašil bez nějakého důvodu. Prostě jsem si sedl na kraj střechy směrem k východu slunce a mírně jsem si vyprázdnil hlavu. Pořád mne však otravovali všemožné myšlenky. Převážně další dva fullbringeři kteří teď byli někde pode mnou. Budou kvůli mě opět ztraceny dva životy? Do mysli my vběhli dva kamarádi se kterými jsem strávil dětství ale rychle jsem jej vytřásl zamáváním hlavy na všechny možné strany.
Nakonec... spíše než Erin mě zajímal ten gang který se ukázal včera. Ani se nepředstavili... pomalu jsem zavřel oči a ze pozice sedící jsem přešel do polohy osoby rozpláclé na střeše cizího domu. Tohle místo my do hlavy okamžitě vtáhlo píseň která mne provázelo včera na cestě domů. Aneb první střetnutí s Erin... Hádám že jí z hlavy asi jen tak nedostanu po té co se stalo. měl jsem pocit jako bych sám chtěl začít zpívat, ale neznal jsem pořádně ani melodii ani text takže tenhle již tak dost stupidní nápad rychle zanikl.
Ale... co je tahle neklid který cítím? Jako by se někde daleko dělo něco velice špatného. Jako nepříjemný pocit před bouří která přinese zkázu tvému domu který neustojí tak silný vítr. Předtucha.

Matsuda Touka

Jenže tam spala jen dívka. Kvůli tomu svýmu srdceryvnýmo příběhu se zapomněla představit... napadlo mě zatím, co jsem se oblíkala do trika a tepláků. Zavřela jsem oči a soustředila se na toky reiatsu v okolí. Ten blonďák byl určitě na střeše. Povzdychla jsem si, vzala jednu koblihu i s talířem, další hrníček s čajem a vyrazila za tajemným fullbringerem.
Po schodech se dostavil divný pocit. Jakoby se někde dělo něco... co jsem ani nedokázala popsat slovy. Vzhledem k tomu, že mi přeběhl mráz po zádech to ani nemohlo být nic dobrého.
To už jsem vystoupala na střechu a zahlédla blonďáka. Netuším, ale není jeden z těch divných pocitů hlad? odpověděla jsem na jeho řečnickou otázku.

Midou

Vypadalo to že jsem se zamyslel na tolik že jsem nově příchozí ani neucítil. V ležící pozici bylo docela lehké mírně zaklonit hlavu abych uviděl obrácený obraz majitelky bytu. Pokud hlad dokáže vytvořit pocit nejistoty pak ano.
Opět jsem se vrátil do sedící polohy a povzdechl jsem si. Bylo my uplně jasné že dnešek bude dalším velice otravným dnem kdy nejspíše budu mít co dočinění s někým kdo bude buď divný, otravný nebo se mě třeba pokusí zabít. To kimono ti slušelo mnohem víc než to co máš teď... řekl jsem tak spíše pouze do vzduchu i když my bylo jasné že to nejspíše slyšela. Také nevypadáš zrovna nejšťastněji z toho že tu jsme. Takže není potřeba se o nás nijak starat.

Matsuda Touka

Hlad? Ten toho dokáže, prohodila jsem a došla k němu. Při poznámce jsem přemýšlela, jestli to mám brát jako lichotku. Nakonec jsem se k té variantě přiklonila a snažila se nečervenat se. Pomohla mi jeho další věta.
No... lhala bych, kdybych řekla, že nejsem ráda. Celé dny... tu vlastně jsem sama. Takže mi vůbec nevadí, že tu přibyl někdo další. Jen se bojím, co by mi na to řekli rodiče... uvědomila jsem si, že moc mluvím a tak jsem mu vrazila talíř do jedné ruky a hrníček do druhé. Mimochodem, jsem Matsuda Touka, těší mě.

Midou

Na poznámku o rodičích jsem sebou mírně cuknul jako by to byl nějaký můj reflex ale více jsem nereagoval. Když o tom tak přemýšlím... Erin také nemá žádné rodiče.
To už jsem ale měl v rukách svojí snídani a abych se přiznal tak jsem něco takového neměl už snad i několik měsíců. Erin a Touka huh... Bůh, posel pekel, chodící zkáza, Salamander nebo třeba Ifrít. Jsem si jistý že takhle na mě lidé řvali když mě zahlédly hrát si s ohýnkem... vyber si.
Bylo přirozené že tyhle jména lidé křičely jak utíkali pryč když uviděli někoho kdo dokázal ovládat plameny. Docela mě však zajímalo co by si z toho vybrala právě Touka a Erin. Ani jedna mé jméno ještě neznali.

Tainaka Erin

K ránu jsem se vzbudila celkem brzo. Nejspíš to bylo tím, že jsem spala jinde, než ve svém domě. Zamžourala jsem do tmy a chvíli se rozhlížela, než jsem se nějak probrala. V tom jsem si všimla, že tu není ani ohnivák, ani ta holka, co po něm tak hladově koukala. No jo, ona vlastně... Z nějakého důvodu se mi myšlenka, že se jí líbí, nezamlouvala. Načapala jsem se při tom, jak rudnu a pleskla se do hlavy. Hned na to mi ale došlo ještě něco jiného. Jsou někde... spolu...? V žilách se mi začala vařit krev a já myslela, že zešílím. Aaarghr! Ta pitomá čivava! vyjekla jsem a rozběhla jsem se směrem, odkud jsem cítila jejich reiatsu.
Celkem naštvaná jsem se konečně vyškrábala na střechu a objevila se za nimi. Ehm, nerada ruším při jistě důležité události, odkašlala jsem si a v další vteřině probodla Touku pohledem. Řekl právě, že jí to sluší?! Unmh! zuřila jsem v duchu. Už jsem ale byla o něco klidnější, protože teď už se tu mezi nimi nic odehrát nemohlo. Hádám, že tvoje maidka by ti asi neměla říkat jinak, než "goshuujin-sama", ale to tvoje jméno by mě docela zajímalo. Nicméně... sjela jsem opět drobnou dívku od hlavy až k patě. ...Jídlo ti může připravovat zásadně tvoje maidka! přiskočila jsem k němu a začala mu rvát talíř z ruky.

Midou

Tohle ráno bylo až moc dlouho mírumilovné a tak první světová pohroma musela dorazit dříve či později. Jestli pak to není ztracené kotě...
Mohla říkat co chtěla ale její výraz a pulzování v reiatsu naznačovali opaku. To se přes noc změnila z někoho kdo se mnou nechtěl nic mít na někoho kdo beze mě nemůže být? Strašidelné... trochu jsem si povzdechl a laskavě jsem jí přenechal talíř který už byl však prázdný a taktéž hrnek. Umění rychlého shltání jídla mělo jisté výhody. Jméno je jen nepotřebný a nedůležitý detail...

Matsuda Touka

Dala jsem si ruce v bok. Hele, já ti taky svoje jméno řekla, řekla jsem, ačkoliv mi vzápětí došlo, že se vlastně neptal. No to je jedno... Ale to jméno bych... Větu jsem nedořekla, na místo dorazil někdo další.
Otočila jsem se na platinovou dívku a začala před sebou mávat rukama. Počkej, tak to není! Jen jsem mu přinesla snídani. Pak jsem jí chtěla přinýst taky tobě! Tak takhle to myslela tou maidkou...

Tainaka Erin

Kdo je u tebe ztracený kotě, ty lolicone! vypískla jsem a opět nabrala barvu rajčete. Jak jsem mohla za jeden pitomej den takhle změnit pohled na člověka, kterej mi akorát tak přidělává problémy?
Když jsem si uvědomila, že talíř, který jsem mu sebrala, je prázdný, prostě jsem se přestala prát a nechala mu ho. Nah... dělej si, co chceš, předváděla jsem uraženou a založila si ruce na prsa.
Nakonec jsem to radši vzdala a odešla se slovy, které jsem si jen tak žbrblala pod vousy, i když jim rozumět mohl. Tak sis ze mě neměl dělat maidku, baka...

Midou

Tak nějak jsem ignoroval veškeré dění okolo mě ale když se Erin rozhodla uraženě odejít tak jsem jí zastavil. V tom případě jsi propuštěna. Budou kvůli mě opět ztraceny dva životy? Žij si život jaký chceš... já ti jen přidělávám problémy ne?
S tím jsem seskočil ze střechy a rukama v kapsách a prázdným výrazem jsem se viděl více k okraji města. Ať jsem přemýšlet nad čímkoli... nemohl jsem se zbavit oné předtuchy a toho podivného pocitu. Že by tu někde poblíž bylo další monstrum co požírá ztracené duše mrtvých? už jsem pár monster spálil a všechny měli díru v hrudi takže jsem předpokládal že byli všechny stejné. Tohle byla však něco jiného... v každém případě jsem se vydal tam kam mě intuice nasměrovala.

Matsuda Touka

Chvilku jsem na ně zmateně zírala. Buďto byli sourozenci, nebo milenci a nebo rovnou manželé. Po Blonďákově propuštění jsem se zhrozila. Ale ne, to jsem zničila jejich vztah?!
Dívka nasupeně odkráčela a Blonďák prostě... skočil ze střechy. Chvilku jsem sledovala, kam si to míří a zhrozila se. Tím směrem nebyla žádná cukrárna. Šířilo se odsud přímo ďábelské reiatsu. Bleskově jsem slítla do bytu, vyměnila tepláky za riflové tříčtvrťáky, popadla vějíře a skočila do sandálů. Hele, jestli si chceš hrát na uraženou, můžeš jindy. Z tohohle vážně kouká průšvih! křikla jsem ještě po platinové dívce a okamžitě seběhla dvě patra, která mě dělila od východu z paneláku. Odsud jsem pelášila rovnou na místo, odkud jsem cítila onu sílu.
Dorazila jsem, když jsem spatřila dalšího fullbringera. Hej, Blonďáku-san! No to jsem mu vybrala přezdívku. Tohle je nebezpečný. Pojď se vrátit zpátky!

Tainaka Erin

Tsch, hrála jsem dál to svoje divadýlko. Uvnitř jsem ale litovala. Vytočila jsem ho nějak? Pravda, chovám se trošku divně, ale... stiskla jsem pěst a zatnula zuby, abych se tu před tou holkou nerozbrečela. Ještě jsem se chvíli dokázala udržet a s chladným tónem v hlase pronesla: Zrovna on není někdo, kdo by potřeboval pomoc.
Poté jsem odešla dolů do bytu, tak jsem sebou pleskla o podlahu. Jasně, že bych nejradši šla, ale... třískla jsem rukou do zdi, abych ze sebe vyhnala tyhle všechny smíšené pocity. Kloubům to zrovna dvakrát příjemný nebylo. Za pěstí následovala hlava. Sklonila jsem hlavu a pramínky vlasů mi zakrývaly celou tvář. Kruci...

Midou

Kráčel jsem dál až jsem se konečně dostal na cestu která sama o sobě nevypadala moc normálně. Stromy okolo vypadali jako by byli na pokraji smrti a pod nimi leželo pár mrtvých ptáků. Působivá práce... to už se zamnou ozval hlas který jsem stále dokázal rozeznat. Správně. A proto jsem zařídil aby se ke mě ta holka nějakou chvíli nepřibližovala a od tebe jsem čekal že se taky budeš držet zpátky když mě neznáš.
Bylo jasné že jsme se přibližovali ke zdroji mé špatné předtuchy a také nezvyklého reiatsu. Tohle vypadá zajímavě... třeba se konečně trochu protáhnu nebo v opačném případě zhebnu a poletím přímo do hlubin pekelných. Oboje má něco do sebe.

Akuma

Jak si to tak Midou s Toukou kráčel vstříc zdroji jejich špatného tušení, prošli už jak kolem vymlácených oken, tak kolem sešlých stromů a mrtvého ptactva. Takže byli na správné cestě, která je nakonec zavedla k jejich cíly.
Pachuť smrti v ústech a celkový pocit, jako když vás zavedou do ještě funkčního koncentračního tábora, je v tom mohly utvrdit, kdyby nevěřili tomu co viděli na křižovatce pár metrů před nimi.
Vlastně, nebylo to nic zas až tak podivného. Stála tam nějaká postava v černém plášti a jakousi podivnou černobílou masku na tváři. Stínila si oči levou dlaní a rozhlížela se zmateně kolem sebe.

Matsuda Touka

Po vyslechnutí jeho slov mě napadlo se rozhlédnout. Uschlé stromy, mrtví práci... Jak jsme pokračovali v cestě, dostali jsme se do další ulice.
Stuhla jsem na místě a jen valila oči, neschopná odtrhnout pohled od toho, co se nacházelo přímo před námi. V krku mi vyschlo a dech i tep se zrychlily. V ústech jsem cítila pachuť něčeho děsivého a celým mým tělem ovládal pocit bezmezného strachu a paniky. Reiatsu té postavy v kápi bylo však snad ještě horší. Zvedl se mi žaludek.
Roztřeseně jsem čapla Blonďáka za rukáv. Vraťme se! Tahle věta mi duněla v hlavě, ale na vzduch se nepodívala. Zamrzla někde po cestě od hlasivek.