Karakura - okrsek Honchou

Kuchiki Benjiro – Kapitán 6. divize

Benjiro stál vedle Shichira. Aizenův první posměšek zcela přešel. Taková malichernosti s ním nemohly nijak pohnout. Přesto z něho ale nespouštěl oči, a z rukojeti Omohane ruku. Čím déle ten muž mluvil, tím více se to Benjirovi nelíbilo. Narozdíl od Ayaky s Miyako se k tomu ale nijak nevyjadřoval.
Bylo ale jasné, že mu nemohou věřit nos mezi očima. Tento muž by byl pro dosažení svých cílů schopný všeho, o čemž jeho praktiky z minulosti vypovídaly dost jasně. A jeho cíle ho dostaly do Avici....
Když se s nimi rozloučil a zmizel v Gargantě, Benjiro spustil ruku z jílce Omohane a zadíval se na Shichira.
„Jistě...,“ souhlasil, a opět se chopil Omohane. Jelikož byl až doposud jediným, kdo bral své povinnosti vážně, podvědomě se jmenoval velitelem této mise, a jako správný velitel sem své lidi nejen přivedl, ale také je odvede všechny zpět.
Tasil svou zanpakutou, zabodl ji před sebe, a otočil s ní.
V ten moment se před nimi otevřel Senkaimon, a cesta domů byla volna.
Benjiro ustoupil stranou a kývl na zbylou čtveřici, aby šli první.

Takahashi Keiko

Neveriacky sledovala dianie okolo seba a to, čo počula sa jej ani zďaleka nepáčilo. Pozrela na kapitána, akoby čakala, že on tam zavedie poriadok a všetko sa vráti do normálu, lebo to, čoho bola svedkom nemohla byť seriózna skutočnosť, ale len nejaká nepodarená paródia.
"Ale to je..." Zasekla sa, lebo nechcela skákať do reči vyššie postaveným. Šokovane pozrela z jednej osoby na druhú a opäť otvorila ústa, že niečo povie. "Ale!" Pozrela na Kuchikiho, ale ten sa správal ako obvykle a Keiko ofučane nadula líca a prekrížila si ruky na hrudi. "Tak fááájn," vzdala sa až príliš rýchlo, čo nebolo pre ňu typické. Ešte stále v zlej nálade podišla k Ayako, aby jej pomohla na ceste späť. Prehodila si jej ruku cez svoje plecia a vykročila k Senkaimonu. Keď prechádzala okolo kapitána, nevenovala mu najmenšiu pozornosť.

Watanabe Ayaka

Na pomoc mi přiběhla Mitsuki a já se aspoň nesklátila k zemi jako balvan. Když mě držela za ramena, cítila jsem, že se pomalu přestávám třást. Pomalu jsem vydechla a na to se zhluboka nadechla. Rána pořád nebyla perfektně zahojená, ale byla jsem aspoň schopná být vzhůru, díky léčbě Maekawy a Keiko. Dokonce jsem dokázala být klidná i přes přítomnost Aizena, který byl však do chvíle pryč. Otočila jsem hlavu tak, abych byla schopná své zástupkyni vidět do tváře a ona zase do té mé. Vážila jsem si toho, že během boje stále při mě a snažila se mě chránit i přesto, jak neprofesionálně jsem se zachovala. I ke konci se zastala mého názoru. Mohla jsem se k ní kdy chovat sebevíc zvláštně, ale fakt, že mi na ní záleží i přes malé popichování a nedorozumění, se popřít nedá. Poděkovala jsem jí úsměvem, ke kterému jsem se však musela přes tu všechnu bolest donutit. Byl upřímný, ale momentálně mi do smíchu moc nebylo.
Sledovala jsem, jak k nám přichází Maekawa a Keiko. Moje malá a roztomilá více-kapitánka skončila v jeho náručí a já viděla, že usnout jí nedělá problém. Musela být vážně utahaná jako kotě.
Poté mi Keiko pomohla vstát a podepírala mě při chůzi. Cítila jsem se trochu špatně. To, že to takhle skončilo, byla moje chyba. Na litování sebe nebo ostatních ale bylo pozdě. Prošli jsme kolem Kuchikiho a já se mu podívala do tváře s trochu omluvným výrazem. Nechtěla jsem, aby mi někdo odpustil to, co jsem tu totálně zpackala. Konec konců, teď už bych se vážně nedivila, kdyby mě jako jednoho z nejvyšších důstojníků zavrhl. Hned na to jsem se podívala do země a do Dangai vešla jen s jedním slovem směřované ke Keiko: Děkuju...

Mitsuki Miyako

Když Aizen odešel, dovolila jsem svému tělu povolit a přestala cenit zuby jako vzteklý pes. Bez jeho přítomnosti tu byl takový zvláštní klid. Ucítila jsem sevření silných rukou a ocitla se v Shichiho náruči. Začala jsem protestovat. Dojdu přeci sama.. zas tak špatně na tom nejsem. Uraženě jsem civěla na Shichira, který moje protestanské vrtění a brblání úspěšně ignoroval. Ještě chvíli jsem sebou házela, nakonec jsem to však vzdala a uvolnila se do jeho náruče. Teprve v tu chvíli, kdy se mé tělo úplně uvolnilo, jsem postřehla, že se ještě klepu. Opřela jsem si hlavu o kapitánovu hruď a zavřela oči. Cítila jsem houpání, jak jsme se začali pohybovat a nechala svou mysl plout v pravidelném rytmu. Netrvalo však dlouho a já v pohodlí a pocitu bezpečí usnula.