Karakura - okrsek Honchou

Aizen Sousuke

...a zajímavé to také rozhodně bylo. Její oči jako vždy prozrazovaly naprosto všechno, i když její slova byla ostrá a chladná jako ocelová čepel, kterou mířila na mou hruď.

Spoiler:

"Vůbec ses nezměnila." řekl jsem prostě, aniž bych hnul brvou. "Naneštěstí, ačkoli bych si velice rád s vámi všemi sedl a povídal, nemyslím si, že jsem ten, na kterého bys měla obracet svůj hněv."
Naznačil jsem směrem, kterým zmizeli Togabito. "Stejně jako vás mě jejich přítomnost také ani trochu netěší a mám za to, že samotní na ně ani jeden nestačíme. Krom toho..."

Spoiler:

"...skutečně si myslíš že tasit proti mně zbraň je dobrý nápad?"

Mitsuki Miyako

Když se vedle mé kapitánky zjevil nový muž, vážně jsem si začala říkat, jestli už to není přehnané. To jako až se zbavíme tohohle, objeví se další, ne? řekla jsem si otráveně pro sebe. Sjela jsem pohledem ke kapitánce a zarazila se. Vypadala jako vystrašený králík.. zahnaný do kouta a bojující sám se sebou. Sledovala jsem pečlivě její výraz a čekala, jestli se něco změní nebo ne. Pokud je Žvýkačka až tak šokovaná, bude to problém.. Nakonec však pozvedla svou zanpakutou a nasadila odhodlaný výraz. Odhodlaný, a přesto zraněný. Po následujících větách jsem však pochopila proč. Kapitánka toho muže znala. A nejen to, byl to někdo, kdo zanechal v její minulosti hlubokou ránu. Oh.. ten? Já už jsem dospělá, Aizen. Znovu ti nenaletím. Cukla jsem sebou.
Aizen?!

Spoiler:

Šokovaně jsem na muže zírala. Tohle je ten Aizen týpek? Střelila jsem rukou k Mizuko a pevně sevřela rukojeť. Proč je ten tady..?!
Držela jsem svou zanpakutou připravená kdykoliv zakročit a nespouštěla z něj oči. To jsem si alespoň myslela, když najednou zmizel. Zmizel a objevil se těsně před mojí kapitánkou. Neváhala jsem, za pomoci shunpo se dostala za Aizena a namířila zanpakutou přímo k jeho krku.
Jdi od ní...  

Spoiler:

Watanabe Ayaka

On už je teď pryč. A jediné, co teď můžu udělat, je vrátit se do Soul Society a s ostatními probírat spoustu možností ohledně toho, co byli tihle zač. Aniž bychom měli nějaký pořádný důkaz, předložila jsem mu bez sebemenší změny mého výrazu. Nechtěla jsem se nechat zastrašit. A rozhodně ne jím a jeho taktikami.
V moment, kdy se mu ale podařilo ke mně přistoupit blíž a dokonce se vyhnout mému ostří, jsem se však zarazila. C-c-co...?! Teď stačilo, aby skrz mě vyslal jakékoli Hadou... a bylo by po mně. Tahle myšlenka mě děsila více, než kdy cokoli jiného. Třásla jsem se tak moc, že jsem slyšela zvuk klepající se čepele. Své Tsuneko. Pravda... poprvé a tenkrát naposled jsem proti němu pozdvihla meč, jenže... nebyl tak silný. Znovu jsem jenom tupě zírala, neschopna pohybu.
V tu ránu jsem si všimla své zástupkyně. S krvelačným pohybem se probleskla těsně za něj a s katanou u jeho šíje byla připravena k akci. Takhle by bez problému připravila o život téměř kohokoli. Jenže tohle je Aizen. Génius, jehož chladně kalkulující mozek, neznajíc soucit, se zbaví každého, kdo by mohl byť trochu pokazit jeho plán. Věděla jsem, že se nesmíme nechat unést a dávat pozor. Něco mě ale nemálo překvapilo. Ona má o mě... až takový strach? Uvnitř jsem se usmála. Navenek jsem se ale také začala měnit. Aizen... vyslovila jsem jeho jméno polohlasem. ...zkus jen vztáhnout ruku na ní nebo někoho mně drahého a přísahám ti... chytla jsem nečekaně jeho ruku a natáhla levou paži, stále v ruce dřímajíce katanu. ...že ti tu pracku useknu! zařvala jsem a švihla vpřed. Z mé držení se mohl vymanit kdykoliv chtěl. Jen jsem nemohla vystát, že se přede mě postaví a dovolí si poukázat na místo, kde před mnoha lety zanechal hluboký šrám. Nebylo to jen místo, pod kterým dřímá srdce. Bylo to místo, kde se moje duše tehdy roztříštila na milióny kousíčků.
S tím, jak jsem zaútočila mohl utržit maximálně nějaký šrám. Na druhé straně ovšem čekala moje více kapitánka s ne moc odlišnými úmysly od vraha. Na rukojeť jsem přiložila i pravou ruku a pevně ji sevřela. Mitsuki, hádám, že mi pomůžeš.

Aizen Sousuke

Nastalá situace, společně s chladivým dotekem oceli na kůži, mi připomněla něco, co jsem již dávno zapomněl. Pocítil jsem náhlý příval jakési podivné nostalgie, přestože to byla již stará vzpomínka. Poslední žena, která se odvážila přiložit mi téměř doslova nůž na krk byla Soifon. Společně se Shihouin Yoruichi.

Spoiler:

Scéna zůstala téměř stejná, ačkoli herci se poněkud změnili.
"Kore wa, kore wa..." Ohlédl jsem se na nově příchozí.

Spoiler:

"Musím říct, že jsem překvapen, jakou obdivuhodnou loajalitu zjevně ve svých podřízených vzbuzuješ, Ayaka-kun." promluvil jsem s mírným úsměvem a opravdu jsem to tak myslel. "Těší mě, že je pátá divize v dobrých rukou. Ačkoli jak už jsem řekl, tentokrát jsem chtěl pouze pozdravit a nabídnout své služby. Nemám ani v nejmenším v úmyslu žádné z vás ublížit, ačkoli musím upozornit, že si rovněž nemohu dovolit vrátit se s vámi do Soul Society. Záleží jen na vás, necháte-li mě odejít po dobrém..."

Spoiler:

"... či po zlém."

Mitsuki Miyako

Pokud vážně nemáš v úmyslu jen tak nám ublížit, co takhle vypadnout z její těsné blízkosti? Naštvaně jsem při mluvení cenila zuby jako vlk chránící si své doupě a pohledem se do něj snažila zavrtat co nejvíce imaginárních čepelí.

Spoiler:

Pokud se nevzdálíš alespoň o dva metry, nemůžu ti zaručit, že nás nakonec zranit nebudeš muset...Každopádně.. Věnovala jsem pohled své kapitánce, abych se ujistila, v jakém psychickém stavu je. Její kukadla po větším prozkoumání prozradila naprosto vše. Zuřila. Zašklebila jsem se a znovu věnovala pozornost muži přede mnou. ..rozhodnutí není na mně...

Spoiler:

Watanabe Ayaka


Věř, že mě samotnou to překvapuje, vzhledem k tomu, jak svou jednotku pořád napomínám, přimhouřila jsem jedno oko a druhé nechala otevřené. Celkově to dělalo takový děsivý dojem. Pochybuji ale, že jsi sem přišel proto, aby jsi se dozvěděl, jak si vede tvá bývalá divize, načala jsem. Takže. Řekneš mi, proč jsi sem přišel? Nebo mám další důvod z tebe něco vymlátit?
Na nic jsem nečekala a okamžitě vyvolala zanpakutou. Shizure... načala jsem a udělala ve frázi menší pauzu. ...Tsuneko! Katanu jsem svírala čím dál pevněji a koukala na něj jako pěkně naštvaná šelma. Přeci jen jedna v mém nitru dřímá.
Vypustila jsem značně velkou část reiatsu. Nějak jsem se cítila lépe, když jsem mohla ukázat, kolik síly skrývám. Pochybuji ale o tom, že predátora, jako je on, něco takového zažene. Musím vymyslet nějakou taktiku. Bez ní jsme nahrané. Naše situace ale nebyla špatná. Obklíčit ho je vlastně to nejlepší, co se nám mohlo podařit.
Znovu jsem se usmála. A znovu to bylo kvůli tomu, jak jsem byla pobavená a možná i trochu natěšená. Přesto jsem ale nemohla vyhnat ten pocit slabosti, strachu a zoufalství. Všechno tohle se mísilo dohromady a já věděla, že to pro mě může být zle. Přitom mě ale něco nutilo zapomenout na to, jak to se mnou může skončit.  Tak jako tehdy. Nechtěla jsem na to myslet a jít vpřed, i když tohle mě mohlo dostat zase zpátky tam, kde jsem začala. Moc přemýšlíš... ozvalo se v mé hlavě.

Spoiler:

Hned jsem poznala, že ke mně mluví má zanpakutou. Občas vážně věděla, kdy zasáhnout. I když to je jenom egoistická umíněná kočka, řekne mi věci na rovinu. Bojuj s ním kvůli Soul Society, ne kvůli svým osobním problémům, sobče. A zase. Mluví až moc upřímně.
Zhluboka jsem se nadechla a vyrazila vpřed. Snažíce se změnit svou minulost v pouhou vzpomínku a nechat ji plavat dál. Tsume! křikla jsem a jedním krokem se dostala těsně k němu. Švihla jsem proti němu ostřím, ale bez úspěchu. Jak jsem tušila, něco tak obyčejného ho porazit nemůže. Navíc znal všechny mé techniky, charakter Tsuneko i mě samotné. Jisté šance na výhru rapidně klesaly dolů. Hned jak to šlo jsem se k němu dostala z jiné strany a dala obě ruce před sebe, připravujíce se použít nějaké Kidou. Hadou no #73; Souren Soukatsui!

Po vyřknutí názvu techniky a jejím praktikování jsem za pomoci bleskového kroku odskočila několik metrů dozadu. Hlasitě jsem dýchala. Ačkoliv tohle nebyl můj limit, Hadou sedmdesáté třetí úrovně je jedno z náročnějších Kidou. Bez okounění jsem ale opět zaujala bojový postoj a chytila meč oběma rukama.
To už máš dost? rejpla si stará známá a upřímně mi to teď moc nepomáhalo. Zkus trochu myslet. Vždycky máš situaci plně pod kontrolou a jakmile přijde nějakej sexouš nebo Aizen, jsi v nesnázích? Můj Master je opravdu hloupý, koukám~. Jen představa, jak pyšně si sedí na svém trůnu a dává mi kázaní, mě více než iritovala. Takováhle ale už holt byla. Poslouchej. Rozhodně by se ti vyplatilo ho překvapit. Zná všechny kombinace tvých útoku, takže přemýšlet nad Kidou sítí je zbytečné. Víš, že jsi nikdy moc nepoužívala Hakudu? Nejsi až na tak špatné úrovni. Pokud nemáš v plánu použít Bankai, rozhodně ti nezbývá moc jiných možností. Tohle všechno vím, odpověděla jsem jí v duchu.
S nápadem promyslet si další kroky jsem se rychle dostala k Mitsuki. Výměna.

Aizen Sousuke

Takže po zlém... problesklo mi hlavou. Měl jsem v úmyslu odpovědět na její otázku, ale Ayaka se jako vždy nechala snadno ovlivnit svou zanpakuto. Už z jejího výrazu bylo vidět, že na ni promlouvá. Dobře jsem si pamatoval, jak to kdysi bývalo naprosto stejné a trochu mě zamrzelo, že v tomhle ohledu se mé lekce příliš neujaly. Ayaka se nikdy nenaučila držet Tsuneko na uzdě.
A to byla její fatální chyba.
Jejímu seku jsem se vyhnul bez obtíží a jak jsem očekával, netrvalo dlouho a zmizela mi z očí, aby se objevila za mými zády. Její oblíbená taktika. Musela ale vědět, že to na mě fungovat nebude, proto se jen snažila získávat čas.
"Osoi."

Spoiler:

"Zdá se, že jsem přecenil tvou schopnost logického uvažování. Škoda." povzdechl jsem si.

Spoiler:

"Doufal jsem, že k tomu nedojde."
Ačkoli jsem si byl velice dobře vědom toho, že bez Kyouka Suigetsu jsou mé možnosti rovněž omezené, pocítil jsem příval adrenalinu, který jakoby mi vpravil nový život do žil. Vzrušení ze souboje mi chybělo.
Ostří asauchi se zalesklo ve slunci, když jsem za pomoci shunpo vyrazil proti nim. Kov zazvonil o kov, když se naše meče zkřížily.

Spoiler:

Volnou ruku jsem vztáhl směrem k nim.
"Bakudou no 63; Sajou Sabaku."

Mitsuki Miyako


Výměna. Můj škleb se roztáhl do neuvěřitelných rozměrů, jak už to u bojů bývá. S radostí..

Spoiler:

Jen co jsem se připravila k útoku, musela jsem přejít do obrany.. Aizen se totiž, jak se dalo čekat, dal do protiútoku.
Neváhala jsem a vyrazila ostřím své zanpakutou vstříc. Naše katany se s duněním kovu srazily, lehce se lesknoucí ve slunečním svitu. Než jsem však stihla zhodnotit situaci, natáhl volnou ruku přímo směrem k nám.
Bakudou no 63; Do prdele.. Zorničky se mi zúžily a oči vytřeštěně zíraly na Aizenovu vztaženou ruku. Co nejrychleji jsem odskočila dozadu ve snaze dostat se ze spárů následujícího kidou. Věděla jsem však, že tomu už nedovedu utéct a vší silou na poslední chvíli vrazila do své taichou.
Sajou Sabaku
Za přibližně desetinu vteřiny jsem ucítila bolest a nepříjemný tlak, jak se kolem mé hrudi a pasu omotaly řetězy, zabraňujíc mým rukou v jakémkoliv pohybu. Vnímala jsem drtící sevření a bolest z otlačených kostí a nechala volný projev pár bolestným výkřikům, avšak to vše přehlušil pocit prázdnoty v mé pravé dlani. Moje zanpakutou.. do hajzlu... není pochyb o tom, že mi při zásahu vypadla. Respektive, byla jsem nucena ji pustit. Ve slabém záklonu, drtíc zuby ve zlostném a bolestném cenění společně s jedním okem zavřeným a druhým náročně na škvíru otevřeným, jsem švihla pohledem ke Žvýkačce, abych se ujistila, že jí kidou také nezasáhlo. Naštěstí jsem ve své hře na hrdinu uspěla, a tak jsem jako jediná dělala neschopného debila. Znovu jsem obrátila pohled k tolik nezvanému hostovi a věnovala mu pohled plný nenávisti.  Hajzle... Snažila jsem se uklidnit. Avšak moc se mi to nedařilo. Moje pocity byly moc silné.. moje pocity..
Bolest a bezmoc.
Hlavou mi projela tato dvě slova společně s nejkrutější vzpomínkou. Slabě jsem zasténala v něčem, co znělo jako naštvaný nářek zraněného kotěte.
Bolest a bezmoc..
Tentokrát mi před očima proběhlo hned několik krátkých a bolestných scén. V duchu jsem se okřikla. Ať už to bývalo sebe-bolestnější, nemůžu se tím nechat ovlivnit na bojišti. Zapudila jsem jakékoliv další myšlenky a znovu věnovala svou plnou pozornost muži přede mnou.
To proto nenávidím.. kidou.. Boj by se měl ř-řešit přímo.. křížením mečů.. ne po-používáním ..takových sviňských triků! Zadýchaně jsem ze sebe dostala větu, která měla znít dravě až varovně.. bohužel, kidou se mi motalo kolem těla a to věci dost ztěžovalo. Teď je to na vás, taichou..

Aizen Sousuke

S mírným zaujetím jsem sledoval ten hrdinský kousek. Měl jsem v úmyslu je spoutat dohromady a zbavit se tak dvou much jednou ranou, ale rozhodně jsem nebyl proti tomu zábavu si trochu prodloužit. Už dlouho jsem neměl možnost si s někým takto povykládat. Samozřejmě že se fukutaichou uchýlila k nadávkám, aby tak alespoň slovy nejak vyvážila svoji patetickou neschopnost.

Spoiler:

Jak barbarské. Trochu mě to zklamalo.
"Dal jsem vám možnost vyřešit situaci beze zbraní. Nevyužily jste ji." promluvil jsem tiše.
Chvíli jsem přemýšlel, jestli by nebylo jednodušší splnit fukutaichou její přání a jednoduše ji probodnout, avšak rozhodl jsem se proti tomu. Situaci by to nepomohlo.
"Satte, Ayaka-kun," obrátil jsem se tedy zpět na kapitánku.

Spoiler:

"Opravdu si přeješ v této nesmyslné potyčce pokračovat?"

Watanabe Ayaka


Mezitím, co nad situací dohlížela má zástupkyně, já jsem zvedla ze země můj komunikátor a hodlala zavolat do 12. divize. Chvíli trvalo, než se tahle vyšší inteligence načetla a já mohla začít hovor. Dělej, dělej... Po chvíli jsem uslyšela tón, díky němuž jsem poznala, že spojení bylo navázáno. Potřebujeme... Genteikaijo... neprodleně.... Mezi slovy jsem dělala krátké přestávky, které jsem si vyhradila pro dýchání. Ani v nejmenším jsem neměla v plánu říkat, k jakému boji jej potřebujeme. Kdyby soutaichou zjistil, že jsme tu s Mitsuki samy a obzvláště má maličkost, určitě by nám nařídil, abychom se stáhli. Jenže já teď... ohlédla jsem se a viděla, jak se směrem k Mitsuki a mně řítí Sajou Sabaku. Chtěla jsem použít ochranné Bakudou vyšší úrovně, které by to nejspíše bylo schopné přebít. To už v něm však byla chycená roztomilá dívka - moje více-kapitánka. Teď nemůžu... S pootevřenou pusou jsem koukla na Aizena. Zase se tvářil jako by skrz mě viděl. Díval se na mě z vrchu. Nemohla jsem to vystát.
Těžkými kroky jsem se k němu pomalu přibližovala. Vypadala jsem skoro jako v transu. Pozdvihla jsem ostří. Nesmyslná? Řekl jsi tím, že boj pro ochranu něčeho důležitého je zbytečný...? řekla jsem bezduše. ŘEKL?! Teď už nemůžu utéct... Podívala jsem se na něj s očima plnýma odvahy. Bankai. Yuudoku Tsuneko!

Spoiler:

Zcela jsem se změnila a meč měla v pochvě na zádech. K boji v Bankai jsem používala své drápy, jak Aizen určitě nemohl vědět. Bankai jsem v době, kdy jsem ho znala, neovládala. Kuchiake! křikla jsem a v ruce se mi začala hromadit energie z mého reiatsu, napuštěná jedem. Ačkoliv ví, že všechen jed, který ovládám, je kyanid, tohle bylo mé eso. Nejsilnější útok si v rukávu však ještě nechám.
Rozběhla jsem se proti němu a natáhla k němu ruku. I když jsem jí neměla na doraz, pořád jsem ji mohla vrhnout, což jsem také udělala. Jaké je být zahnán do kouta útoky, které ti nejsou známé?

Mitsuki Miyako

Vzhledem k mému aktuálnímu stavu jsem si ani nevšimla, že bylo uvolněno gentaikaijo. Došlo mi to až ve chvíli, kdy moje kapitánka vyvolala bankai a jako vyprovokovaná šelma se vrhla svými útoky na Aizena. Narovnala jsem se tak, jak mi to Sajou Sabaku dovolovalo a začala naléhavě hledat svou zanpakutou. Našla jsem ji pár metrů za sebou, ležící v hlíně, kterou při dopadu rozryla. Moc daleko... Pokusila jsem se pohnout tím směrem, avšak bezúspěšně. Sakra... v tomhle stavu nesvedu nic.. Naštvaně jsem skrz sevřené zuby vypustila otrávené  Tsk. Znovu jsem obrátila svou pozornost ke dvojici bojujících shinigami..

Aizen Sousuke

Spoiler:

S nemalou dávkou nechuti jsem si musel přiznat, že jsem opravdu netušil, že mě bude brát jako až tak přehnanou hrozbu. Možná jsem podcenil, jak hluboký byl šrám na její duši a jak velkou nenávist ke mně chovala.
Zdálo se, že skutečně bude třeba navázat kontakt s neutrální stranou. S tolika otevřenými ranami nebylo pravděpodobné, že by Ayaka byla přístupná jakékoli rozumné dohodě, i kdyby na tom závisel osud těch, kteří jsou jí nejbližší.
Během těch několika vteřin, které doprovázely průvod mých myšlenek, se ale stalo několik věcí najednou. Bylo mi jasné, že kidou bariéra, kterou jsem se pojistil pro případy nouze, by neobstála proti plné síle bankai, avšak ve stejnou chvíli jsem pocítil vlnu hřejivé energie, která jakoby vycházela přímo z hlubin mé vlastní duše.
Hougyoku.  
Její útok mě zasáhl plnou silou, ale pro mě to bylo jako pouhé popálení plamenem. Mírně bolestivé, ale nijak závažné. Jediné, o co jsem přišel, byla má hrdost a část oblečení.
Bariéra, kterou kolem mě Hogyoku vytvořilo, se roztříštila, už naprosto zbytečná.
"Přiznávám, že jsi zesílila," promluvil jsem klidně, překvapení vystřídala opět naprostá sebekontrola. "Ovšem zapomínáš na jednu důležitou věc. Ať už se zdokonalíš sebevíc..."

Spoiler:

"... nemůžeš zabít někoho, kdo je nesmrtelný."
Věděl jsem, že je na čase to ukončit, než bude příliš pozdě pro nás všechny. Ve stavu v jakém teď byla, zraněná a plná hněvu, byla pro mé účely přítěží. Udělal jsem chybu, že jsem se na ni obrátil. Plášť už byl bohužel nepoužitelný, proto jsem se spolehl na pouhé shunpo a zmizel jim z očí, abych se vzápětí mihl kolem ní, svíraje v rukou asauchi.
"Zde se rozloučíme, Ayaka-kun."

Spoiler:

Watanabe Ayaka

Těsně po svém útoku jsem odstoupila pár kroků vzad a čekala, jaký bude výsledek. Těsně vedle mě jsem spatřila zanpakutou, jež mohla patřit jediné osobě - Mitsuki. Okamžitě jsem jí nohou odkopla směrem k ní. Meč se párkrát otočil a zastavil se v její blízkosti, kde už na něj mohla dosáhnout. Ohlédla jsem se na ní a zkontrolovala její stav. Vypadala zničeně a co víc, v tváři měla výraz plný bolesti. To mi krev v žilách rozproudilo snad ještě víc. Deptalo mě, že není cesta, jak bych jí mohla pomoct. Nemohla jsem přerušit Bakudou někoho jiného i přes svou vysokou úroveň. Nebyla jsem ani schopná jí říct něco uklidňujícího, protože jsem věděla, že by to byla lež. Nakonec jsem znovu začala věnovat pozornost Aizenovi.
Přes všechnu tu mlhu nešlo skoro nic vidět. Netrvalo však dlouho a byly poznat některé stíny a brzy bylo vidět téměř normálně. Na jeho tělo bylo pár šrámů od mého útoku a já tak poznala, že na něj neměl skoro žádný účinek.

To snad... těkala jsem očima a nedůvěřivě koukala. Jak by na něj někdo mohl vztáhnout ruku, když mu neublíží ani... kapitánksý Bankai? V tu ránu jsem si všimla něčeho, co dřímá ve středu jeho hrudi. To je... nemohla jsem doříct, protože se mi zlomil hlas. V mžiku oka se objevil u mě. Opět. Polapena jako ten malý motýlek a neschopna se hýbat jsem stála jako přibitá. Pomalu jsem obrátila hlavu a podívala se tak do jeho tváře. Ten chladný výraz jakoby říkal, že mě stačí zranit i beze zbraně. Ten výraz, který jsem z hloubi duše nenáviděla.
Sotva vědíce, jak pohnout nohou, jsem uznala, že už nemám jak uniknout. Ani okamžitý odstup mi nepomohl a já jen ucítila tupou bolest v oblasti břicha. To už mě ale zase obešel a byl někde úplně jinde. K-k-kuso... sesunula jsem se na kolena a chytla se za ránu. Snažila jsem se dýchat zhluboka, nebylo mi to ale moc dopřáno. Celá jsem se třásla. Tohle bylo... šla ze mě věta po kouskách. Vzpomněla jsem si na dobu, kdy jsem ublížila bezbranným a nevinným duším. Ne, neublížila. Já je zabila. Vzpomněla jsem si na ten krásný a lesklý kamínek. Ten, kterému... ty oběti věnoval. ...Hougyoku... dokončila jsem. Ucítila jsem, že mi něco zamlžilo oko. Snažila jsem se nerozbrečet, ale mé emoce mě porazily. Objala jsem se rukama a zatnula zuby. Co mě přivedlo na cestu, po které jdu? Příkrá a nejasná. Špinavá a zablácená. Sem to nemělo dojít! křikla jsem bolestně a nemohla zastavit své slzy, které se mísily s potokem krve, v němž jsem klečela. Dřív jsem chtěla s tím mužem sdílet stejný sen. Jenže když jsem poznala, že jsem udělala chybu... Proč jsem přišla sem a udělala jí znova?! Pohlcená ve vzpomínkách a zachycená minulostí... Jak na mě můžou spolehnout ti, kteří na mě spoléhali, když mě sem poslali?! Jak můžu být příkladem své divizi, když se nechám vytočit někým jako je on?! Já... nadechla jsem se. Promiň mi to, Mitsuki... Promiň, že jsem tě do toho takhle sobecky zatáhla... slzy mi po tváři stékaly dál a já cítila, jak jsou teplé. Chvějící se rukou jsem si otřela oči a chtěla se otočit, jenže zranění, které jsem utržila mi to nedovolovalo. Vyteklo ze mě dost krve a já si připadala malátná a neschopná. Padla jsem dopředu a začaly se mi zavírat oči.

Maekawa Shichirou

<-- Centrální laboratoř 12. divize

Když jsem dorazil na místo, situace byla daleko horší, než jsem si představoval. Už ve chvíli, kdy se za mnou zavřel Senkaimon to první co jsem před sebou viděl byla kaluž rubínové krve. Potůček se rozléval pozvolna kolem postavy v shihakusho, která bezmocně klečela na zemi. Watanabe Ayaka.
Mitsuki byla jen kousek od ní v o něco méně prekérní situaci, pevně spoutaná zlatými řetezy Sajou Sabaku.
Pak jsem si uvědomil, že ten kdo jim to udělal tam stále ještě je.
Několik vteřin jsme na sebe zírali, ačkoli jsem nedokázal říct, jestli si mě pamatoval nebo ne. Ani se nepohnul. Můj pohled padl na jeho meč.

Spoiler:

Zamračil jsem se. Veškerá nervozita se vytratila jako mávnutím kouzelného proutku. Věděl jsem co mám udělat, ačkoli jsem netušil, jestli mi to bude dovoleno. Rozhodl jsem se to ale riskovat. Otázky mohou počkat a když jsem tak zhodnotil situaci před sebou, kdyby chtěl, už bych na to byl stejně jako Ayaka, ne-li hůř.
Mohli si o mě myslet cokoli, ale nikdy bych nedokázal přehlédnout člověka v nouzi, když jsem s tím mohl něco udělat.
Byl jsem si až bolestivě vědom toho, že Aizen sledoval každý můj pohyb, když jsem se přemístil k Ayace. Místo toho aby ale cokoli řekl, nebo udělal nás prostě jenom s mírně nakloněnou hlavou pozoroval, jako by sledoval nějaký mírně zajímavý výjev.
"Watanabe-taichou..." promluvil jsem tiše a jemně ji položil na záda. Ztratila hodně krve. Proužek jí vytékal z koutku úst a světlo se postupně vytrácelo z jejích očí. Byla sotva při vědomí.
V tu chvíli jsem děkoval všem bohům, které jsem znal že jsem se věnoval studiu Kaidō.
V naprostém tichu jsem u ní klečel, zelenkavá záře z mých rukou proudila do jejího těla. Někde na okraji svého zorného pole jsem stále držel Aizena, jen pro jistotu. Nezdálo se, že by měl v úmyslu jednat, což mě přimělo uvažovat nad tím co se vlastně stalo že došlo k tomuhle všemu. Pokud by měl v úmyslu na nás zaútočit, neměli bychom šanci a Watanabe-taichou taky nebyla z těch, kteří by se bezhlavě vrhali do boje. Hlavně ne s nepřítelem jako byl on.
Cítil jsem pot na čele i na zádech jak hladina mého reiatsu kolísala s množství, které jsem musel vynaložit na léčení, ale ulevilo se mi když se dech Watanabe začal pozvolna uvolňovat a rána zacelovat.
"Poznávám tě." ozval se kousek ode mě konečně hluboký, sametový hlas. "Maekawa-kun... da ne?"
Málem jsem vyletěl jako čertík z krabičky. Kde se tu vzal? Ještě teď jsem ho viděl tam...
Ale Aizen se nechystal k útoku. Místo toho se sklonil a jemně se dotknul kidou poutající Mitsuki. Řetězy se rozpadly v okamžiku a ona byla volná.
Aniž bych se přestal soustředit na léčení, podíval jsem se na něj. Vypadal stejně jako jsem si ho pamatoval. Více méně. S novou dávkou respektu vůči Watanabe-taichou jsem si taky všiml že i na něm bylo pár šrámů. Oči se mi zastavili na okamžik na Hougyoku v jeho hrudi, než se vrátily zpět k těm jeho.
"Oisashiburi desu, sensei." řekl jsem víc nepřátelským hlasem než jsem měl v úmyslu.
Právě tohohle člověka jsem se snažil celou dobu najít. Chtěl jsem dostat možnost si s ním promluvit, něco se od něj naučit a udělal bych pro to cokoli, ale... jak jsem se tak díval kolem sebe, ta touha zeslábla ve stínu toho, co tady dokázal během několika minut způsobit.
Watanabe Ayaka se v mých rukách začala pozvolna probouzet zpět k životu.

Kuchiki Benjiro – Kapitán 6. divize

<<< Gensei - Karakura, okrsek Yumisawa

Během cesty poznal, že se k nim kdosi připojil, a podle reiatsu to byl Schichirou Maekawa.
Co ten tady dělá? Pomyslel si Benjiro.
Když dorazili na místo, zastavil se Benjiro přímo před Ayakou s Schichirem, s rukou na jílci Omohane, zasunuté opět v její pochvě po Benjirově boku.
Pohledem propaloval Aizena skrz naskrz, ale z jeho očí se zatím nedalo nic vyčíst. Žádné myšlenky ani emoce. Ale nepřátelský postoj vůči němu byl přeci jen celkem jasný.
„Keiko, pomož Maekawovi-san s léčením a jakmile to půjde, všichni čtyři se vraťte do Soul Society. Budu vás krýt,“ přikázal své fukutaichou, jakmile se na místě také objevila.
Miyako byla nezraněná, Ayaka polomrtvá, a Aizen lehce zraněn. Zajímavá situace. O to zajímavější, když si Benjiro všiml onoho černého kamínku uprostřed těla Aizena.
Hougyoku! Zamračil se Benjiro znepokojeně a lehce povytáhl svou Zanpakutou z její pochvy. Ale soudě podle stavu ve kterém Aizen byl tu něco nehrálo. Hougyoku by mělo být mnohem mocnější. Ten muž by měl být nezraněn. Znamenalo to snad, že ho ještě neměl plně pod kontrolou? Že ho jako svého pána ta věc ještě neuznala? V tom případě ještě nebylo nic ztraceno. Ne dokud do toho měl Benjiro co mluvit.
„A Keiko...požádej u uvolnění našich limiterů...,“ zamračil se Benjiro ještě víc a jeho pohled se změnil. Nabyl odhodlání vsadit ve prospěch vítězství vše.
„Máš něco na na svém prohnilém srdci, Aizene? Nebo jsi připraven se rovnou vrátit k výkonu tvého trestu?“ pronesl Benjiro chladně, při čemž tasil svou Omohane úplně a ruku kterou jí třímal spustil volně k zemi, připravený použít svou Zanpakutou k vykonání spravedlnosti.

Takahashi Keiko

<<< Gensei - Karakura, okrsek Yumisawa

Keď dorazili na miesto činu, takmer neubrzdila a nabúrala do kapitána, ale našťastie sa zrážke obratne vyhla a takmer tanečným pohybom zastala hneď vedľa Benjira. Pohľad na situáciu, v ktorej sa ocitli, ju nepotešil. Zazrela na Aizena, Schichirouvi venovala nechápavý pohľad, keďže nerozumela tomu, prečo je tam a nakoniec len nepratne prikývla smerom k Benjirovi a presunula sa k Miyako a Ayake, ktorá mala na mále. Kľakla si vedľa nej z druhej strany ako Shichirou.
"Pomôžem vám," prehovorila pokojným hlasom a bez váhania sa pridala k liečeniu kapitánky, aby urýchlila celý proces a aby Shichirou pomohla. Popri tom, ako sa sústredila na liečenie, stíhala sledovať aj dianie neďaleko nich. Po ďalšom príkaze od kapitána, opäť iba prikývla, aj keď tentoraz o niečo zdráhavejšie. Nemala však v pláne zasahovať do plánov svojho kapitána, stopercentne mu vo všetkom dôverovala a v tejto chvíli s ním dokonca aj súhlasila.

Aizen Sousuke

Ztratil jsem až příliš mnoho času. Shinigami se tu jeden po druhém začali schvázet jako švábi na pivo. Nemohl jsem si dovolit se tu s nimi handrkovat a popravdě jsem na to ani neměl náladu.
Maekawu jsem si tak trochu pamatoval. Když jsem ho viděl naposledy byl to jen malý spratek, avšak něco ve způsobu jakým se na mě díval když se se mnou hádal při přednáškách mě zaujalo. Teď jsem pochopil proč. Zdá se, že z něho vyrostl druhý Urahara Kisuke.
Nově příchozí měl pro změnu haori šesté divize. Ačkoli jsem toho muže nikdy neviděl, měl v obličeji rysy, které mi přišly hodně známé. Rysy, které se až příliš podobaly klanu Kuchiki.
"Obávám se, že mě máte v nevýhodě, rokubantai-taichou." promluvil jsem klidně, ignorujíce jeho pokus o urážku.
Lidé v poslední době zapomínali na slušné vychování jako je představit se.

Maekawa Shichirou

Jakmile se objevil Kuchiki, věděl jsem že je zle. Nijak zvlášť jsem ho neznal ale z toho co jsem věděl jsem si byl jistý jedním. Nový kapitán šestky vidí svět v černobílých barvách. Odstíny šedi na něho nefungujou.
"Schovejte zbraň, Kuchiki-taichou." řekl jsem s autoritou v hlase a postavil se.
Takahashi převzala starost o Watanabe, která už byla mimo nebezpečí, takže jsem se konečně mohl soutředit na to, proč jsem sem přišel.
"Nařízení soutaichou je za žádnou cenu se nepouštět do souboje s Aizenem." můj pohled byl tvrdý a stejně chladný jako ten jeho. "Watanabe-taichou tu chybu udělala a podívejte se teď na ni. Další život si na triko nevezmu. Jestli neuposlechnete, budete mít co dělat se mnou."
Mé prsty pevně sevřely jílec mého Nishinagaregami.

Kuchiki Benjiro – Kapitán 6. divize

Benjiro zatím jen dál nehnutě stál, vyčkávaje, zda se situace opět nějak změní a zda se mu naskytne příležitost jednat, ale to už se do toho vložil i Shichirou.
Benjiro natočil hlavu na stranu a koutkem oka se po svém kolegovi podíval.
To co mu řekl ho zaskočilo, ale znát to na sobě rozhodně nedal.
Aizen byl ztělesněným zlem. Byl to zrádce a zločinec. Proč by si někdo jako on měl zasloužit milost?
„Můžete se uvolnit, Maekawa-taichou. Nehodlám jít proti rozkazům soutaichou-sama, ačkoliv se s nimi čas od času neztotožňuji. Jako například teď,“ zavřel Benjiro krátce oči, načež jeho rysy opět lehce změkly a on přešel ze střehu do ležérního postoje.
„Předpokládám, že to Vy jste zde ten informovanější. Prosím,“ natočil se ke svému kolegovi Benjiro levým bokem a pokynul mu levačkou, že jeho jeviště jeho. Jeho pohled mu mohl jasně prozradit to, co už sám řekl. Tohle se mu vůbec nelíbilo.

Maekawa Shichirou

Ikdyž se mi ulevilo, že si Kuchiki dal říct, nervozita se mi vrátila v plné síle. Měl jsem pocit jako by žaludek dělal kotrmelce. Co to se mnou je?
Nejakým způsobem jsem to přestál a raději se soustředil na to, co už jsem vypozoroval a co jsem chtěl zjistit, aniž bych se na svého bývalého mentora díval zpříma příliš dlouho. Bylo to těžší, než jsem si představoval.
"Vzájemné představení stranou, Kuchiki-taichou položil dobrou otázku. Proč jste sem přišel, sensei?" zeptal jsem se tak přímo, jak jen jsem dokázal. Vrtalo mi to hlavou od chvíle kdy jsem sem dorazil. Kdyby chtěl jednoduše zaútočit, proč by tu byl sám? Ano, zranil sice Watanabe, ale proč by osvobozoval Mitsuki?
Napadala me jediná věc a to že tu byl ze stejného důvodu jako my, kvůli tomu reiatsu. Otázkou zůstávalo ale jestli s tím měl něco společného a jen dohlížel na chod svého projektu, nebo jestli se taky pokoušel zjistit o co se jedná.
"Co se stalo mezi Vámi a Watanabe-taichou? Kdybyste ji chtěl zabít, mohl jste to udělat, stejně jako s Mitsuki-fukutaichou. Její zranění ale nebyla smrtelná a kromě Sajou Sabaku Mitsuki neutrpěla žádnou újmu."

Aizen Sousuke

Nečekal jsem, že se do toho Maekawa vloží, celou výměnu názorů jsem ale sledoval se zaujetím. Zdá se, že jsem nového kapitána dvanácté divize neodhadl tak úplně přesně.
"Sasuga juunibantai-taichou." řekl jsem nakonec s úsměvem. "Zdá se že alespon někdo z kapitánů začal používat hlavu na myšlení, ne na prorážení dveří. "

Spoiler:

S potutelným úsměškem jsem vrhl pohled na Kuchiki-taichou. Taková malá odplata, když už se to tak vezme.
"Přišel jsem ze stejného důvodu jako vy. Vyšetřit to podivné reiatsu, které se objevilo tady i v rukongai. Bohužel mé argumenty v případě Watanabe-taichou padly na neúrodnou půdu. Nedala mi jinou možnost."
Na chvíli jsem se podíval na Ayaku, stále ještě v péči Kuchikiho fukutaichou.
"Veřím, že ve vašem případě už nebude nutné se přiklonit k drastickým opatřením. Vypadáte dostatečně inteligentní na to abyste mohli doručit vzkaz ode mě vašemu soutaichou."

Spoiler:

"Hrozba, které čelíme je daleko nebezpečnější než tuší. Proto navrhuji spojit síly, než bude příliš pozdě pro nás pro všechny."
Pomalu jste se otočil k odchodu.

Spoiler:

"Až budete znát odpověď, jsem si jistý že víte, kde mě najít."

Watanabe Ayaka

Cítila jsem takový hřejivý pocit a chvíli ho nedokázala zařadit. I když jsem měla otevřené oči, neviděla jsem co se děje. Všechno bylo zamlžené. Navíc jsem slyšela takové zvláštní zvuky. Věděla jsem, že jsou to slova, věděla jsem, že tu někdo vede konverzaci. Nedokázala jsem ale ani naslouchat. Ačkoliv jsem se snažila, zkrátka se mi zdálo, jakoby šeptali. Po chvíli se ale zvuky staly výraznějšími, dokonce jsem začala rozpoznávat hlasy. Krom sluchu znovu postupně začal fungovat nejdůležitější smysl a já zase mohla rozeznat postavy. Skláněly se nade mnou dvě siluety. Do pohybu se dala i má schopnost vnímat reiatsu a já dokázala určit, kdo mě léčí. Překvapilo mě, kolik známých tváří se za tu dobu, co jsem byla mimo, dostavilo. Pomalu se do mě vracel život a já rychle zamrkala. Začala jsem vnímat debatu.
Aizen. Ještě tu je. Nemohla jsem ale nic dělat. Dokonce jsem ani neměla tu sílu někomu říct, že útočit nemá cenu. Zvláště bez uvolnění Genteikaija a vlastně i nejvyšší schopnosti kapitána. Když padla otázka ohledně mě a Aizena, atmosféra se na vteřinu změnila. Poslouchala jsem a nic nenamítala. Až v moment, kdy nám znovu nabídl pomoc, jsem se zkrátka neudržela.
Pomalu jsem se zvedala a bolestivě zasyčela. Chytla jsem se za své zranění a snažila se udržet rovnováhu. Snažila jsem se udělat jeden krok, ale sotva jsem se držela na nohou. Jen jsem klopýtla a těžce oddychovala. Spolupráce...? ozvala jsem se a nechala to slovo chvíli viset ve vzduchu. Když slyším, že bych měla spolupracovat s někým jako jsi ty... zalapala jsem po dechu ještě než se dostavil záchvat kašle. ...jsem naplněna odporem! zařvala jsem nejhlasitěji, jak jsem jen mohla a zpříma se mu podívala do očí. To už jsem však znovu klopýtla a kývala se ze strany na stranu, neschopna najít bod, který by mě udržel, abych nespadla.

Mitsuki Miyako

S hrůzou jsem sledovala, jak má kapitánka schytala smrtící ránu. Po několika vyděšených sekundách němého zírání jsem se začala zuřivě vrtět, doufaje, že Sajou Sabaku povolí, bohužel zbytečně. Zlostně jsem scvakla zuby a nenávistně sledovala Aizena. Za tohle ho zabiju.. jednou určitě.
Ucítila jsem známé reiatsu, rychle se blížící naším směrem. Přesto jsem dále nenávistně sledovala muže před sebou. Až do chvíle, kdy jsem postřehla nově příchozí. Trochu se mi ulevilo, když jsem uviděla Kei a dokonce i Icemana. Můj pohled však padl na třetí osobu. Za dlouhými vlasy, poletujícími ve větru, jsem poznala tvář kapitána 12. divize. Po krátké výměně tichých "názorů" s Aizenem se dal na pomoc mé kapitánky.
Trhla jsem sebou, když se Aizen z ničeho nic dostal do mé blízkosti a znovu mu věnovala pohled říkající "Za tohle tě jednou nakopu".  Jeho ruka se dotkla zlatých řetězů, které načež zmizely a já se překvapivě sesunula k zemi. Bolelo mě celé tělo, byla to však pouhá drobnost v porovnání s tím, jak jsem mohla dopadnout. Nechala jsem své tělo odpočívat a tiše pozorovala vše, co se dělo dál.
Následovala vzájemná výměna ne moc přívětivých vět Icemana a Shichiho - to byla ta nudnější část.  Hned na to se dal do řeči Aizen.. Když domluvil, projela mnou vlna nenávisti. "Spojit síly"? Už jsem otevírala pusu, abych mohla nahlas projevit svůj názor. Kapitánka mě však předběhla. S potížemi se vyšplhala na nohy a dala jasně najevo svůj nesouhlas. Hlas se jí mírně třásl bolestí, vyčerpáním a co nejvíce - zlostí. Když vykřikla poslední větu, začala padat ze strany na stranu. Bez váhání jsem rozhýbala své tělo a za použití shunpo jí zachytila o ramena, klesajíc opatrně na kolena, aby si mohla kapitánka znovu odpočinout. Držela jsem ji před sebou v rovné poloze, aby jí rány nebolely a opatrně promluvila. To stačí, taichou. Nepřemáhejte se... Zvedla jsem hlavu k Aizenovi a se vší nesnášenlivostí se mu podívala zpříma do očí. Nikdo nebude spolupracovat s.. tímhle.. Poslední slovo, napuštěné nenávistí, jsem pronesla obzvláště důrazně. Uznávám, že by to mohl být silný spojenec.. Ale nedá se mu věřit. Soutaichou to jistě taky ví a s takovým pitomým nápadem nebude souhlasit.. Tato slova jsem znovu mířila ke kapitánce, přesto jsem se stále dívala do očí Aizenovi.

Aizen Sousuke

Pozvolna jsem zvedl ruku před sebe, mé prsty jemně pročísly vzduch. V mžiku se ve stejném místě otevřela temně zející hlubina Garganta.
Mitsuko jako by napodobovala Ayaku jako poslušný pejsek. Pobavilo mě to. Jejich nenávist je zaslepovala vůči čemukoli, co jejich omezená mysl nedokázala nebo nechtěla uznat.

Spoiler:

"Hmpf." můj pohled se zastavil na Maekawovi. "Mata na, Shinigami no shokun."

Spoiler:

>>> Hueco Mundo - Las Noches

Maekawa Shichirou

Nedokázal jsem říct, jestli se společně s Kuchikim vysmívá i mě, nebo to tak opravdu myslí. Jeho následující slova byla ale něčím, co jsem naprosto nečekal. Spojit síly? Potvrdily se ovšem i některé mé domněnky. Teď jen zbývalo dozvědět se druhou část příběhu přímo od Watanabe-taichou.
Podle toho jak ona i Mitsuki reagovaly jsem pochyboval že věci půjdou až tak hladce jak si nejspíš Aizen představoval. Pokud si vůbec něco takového představoval. O co mezi těmi dvěma jde?
Má touha dozvědět se, co se tady vlastně stalo však ochabovala ve stínu jediné otázky, která se mi drala na jazyk aniž bych nad tím měl kontrolu.
Proč jste unesl Ichimaru Gina?
Věděl jsem, že teď když to slyšela kapitánka trojky už to pod pokličnou neudržím. Když už jsem tu tedy Aizena měl, můžu se rovnou zeptat.
Nadechl jsem se a otevřel jsem pusu, ale jeho pohled mě doslova přikoval k zemi. Bylo to jako by mi říkal, vím co chceš vědět, ale ikdyž se zeptáš, stejně ti to neřeknu. Tady ne.
Z jeho rozloučení bylo jasné, že předpokládá že se brzy zase uvidíme, rozhodl jsem se proto svou zvědavost držet na uzdě až do té doby. Nebyl pro mě problém dostat se do Hueco Mundo kdykoli.
"Takahashi-fukutaichou, prosím pomozte Watanabe-taichou." obrátil jsem se na Kuchikiho zástupkyni, zatímco jsem sám nabral do náruče Mitsuki, která se třásla jako osika.
Ať už vztekem, vyčerpáním nebo vším dohromady jsem nevěděl a neřešil.
"Myslím že je na čase vráti ze zpět do Soul Society. Soutaichou bude chtít slyšet co se tady stalo." podíval jsem se zpříma na Kuchikiho. "Souhlasíte, Kuchiki-taichou?"