Las Noches

Aizen Sousuke


Nastalá atmosféra byla až příliš. Emoce jakoby visely ve vzduchu, hmatatelné, jen se jich dotknout. Věděl jsem, že pokud se rozhodnu upevňit svůj vztah s Reinou a získat si tak právě tu slepou oddannost se kterou se pak konečně dalo pracovat, tohle byla chvíle k tomu jednat.
Ztracená v myšlenkách, vypadalo to že ani vlastně neví, kam jde. A vzhledem k tomu že se mé plány mezitím trochu pozměnily, mohl bych využít jejího talentu spíše než jiných možností, které by vyžadovaly více času a úsilí.
V mžiku oka jsem vykročil a s pomocí shunpo se ocitl přímo před ní, takže do mě více-méně narazila. Využil jsem následného zmatku a než si stačila uvědomit co se stalo, něžně jsem jí pohladil po tváři a sklonil se k ní.

Spoiler:

"Uvědomuješ si, že přede mnou nic ukrýt nemůžeš, Reina-kun." zašeptal jsem hlubokým hlasem, který se kolem ní ovinul jako stuha nejjeměnšího sametu. "Řekni mi, opravdu tě to co jsi viděla tolik znepokojilo?"

Adoncia Reina


Uvězněná v myšlenkách jsem zkrátka šla a nekoukala na cestu, kterou mi nakonec zkřížil on. Rozpačitě jsem couvla kousek dozadu. Vzdálenost mezi námi se ale i přesto moc nezměnila. Byl dostatečně blízko na to, aby se mě jeho velkou a hřejivou rukou dotkl. Na tváři se mi opět objevil ten nejistý výraz.
Mrazilo mě celé tělo. Měla jsem ztuhlé konečky prstů, chlad postupoval dále. Stála jsem na místě jako poslušná holčička a cítila se stejně bezmocně jako před chvílí. Co mám dělat?
Jak by mě mohlo znepokojit něco takového... uhnula jsem pohledem. Jen chci být víc užitečná. Ne se jen toulat po Las Noches a dělat primitivní věci... vypadlo ze mě nakonec.

Aizen Sousuke

Její reakce byla přesně taková, jakou jsem očekával. Ne však její slova. Prsty jsem ji jemně uchopil za bradu a přiměl ji tak podívat se mi do očí.
"Mýlíš se." řekl jsem jednoduše. "Ačkoli se ti tvé úkoly zdají méněcenné, už pouhá tvá přítomnost je pro mě důležitejší, než tušíš."
Pomalu jsem dovolil aby se prostor mezi námi opět rozšířil, aniž by se prolomilo kouzlo okamžiku. Věděl jsem, že všechno záleží na pečlivě promyšlené strategii následujícího rozhovoru.
"Popravdě jsem rád, že jsi zde. Došlo ke změně situace a kroky, které na základě toho podnikneme budou rozhodující, proto nemohu svěřit takový úkol lehkomyslně."
Zpříma jsem se jí podíval do tváře.
"Potřebuji někoho, na koho se budu moci absolutně spolehnout."

Adoncia Reina


Znovu si našel způsob, jak mě přinutit dívat se jen na něj. Činila jsem tedy tak, jak si přál. Nechala jsem se unést těma hlubokýma očima a poslouchala ho. Připadalo mi, že s každým okamžikem mluvil o něco kouzelněji. Byla jsem téměř vtažena do toho, co v mých uších znělo jako melodie. Molová a durová zároveň. Aizen-sama... Zavíráte mi oči... nebo otevíráte?
Unesena jeho hlasem jsem si ani nevšimla, že poodstoupil. V ten okamžik jsem zaslechla něco, co mě překvapilo. Chtěl někomu svěřit něco důležitého. Kdybych tu práci ale měla na starosti já, stačilo by mi to jen obyčejně říct. Přemýšlela jsem, jestli se pro onen úkol nabídnu. Možná proto ke mně takhle mluvil. Snažil se mě zlomit po tom, co jsem začala pochybovat...? tázala jsem se sebe samé. Odpověď se ale dostavila hned. Ne... už mě zlomil...
Jestli je to něco, co dokážu... vyhrkla jsem a udělala mezi řečí pauzu. Krátce jsem zavřela oči a roztřesenými rty chtěla dokončit větu ...pak se o to postarám, Aizen-sama...

Aizen Sousuke

Usmál jsem se a povzbudivě přikývl. "Mám za to, že právě ty jsi ta jediná, kdo může ." řekl jsem tentokrát naprosto upřímně. "Ale nejprve informuj ostatní Espada, že jejich úkolem je nehnout se z Las Noches ani na krok. Pokud chceš, můžeš k tomu použít svoji nohsledku. Pak se dostav neprodleně do mých komnat. Detaily probereme tam."

Adoncia Reina

Jediná, kdo může...? zopakovala jsem, abych se přesvědčila, i když to už nebylo potřeba. Jen to, že mi kdysi pomohl, mě nutí věřit všemu okolo něj.
Tou nohsledkou myslel... Rin...? Pravda, když přijde řeč na ní, Aizen-sama se vyjadřuje velice zvláštně. Já s tím ale nic udělat nemůžu, i když chci. Přála bych si, aby to bylo jinak...
V pořádku, půjdu s ní... připojila jsem se znovu k Rin. Poté přijdu, hned, jak to bude možné.

Aizen Sousuke

Opět osamocen, můj úsměv pozvolna vystřídal mrak nelibosti. Nebo spíš pochyb. Náhle jsem si uvědomil, že si nejsem vůbec jistý tím, jestli jsem s Reinou právě neudělal fatální chybu. Byl to naprosto nový pocit, který mě matl a se kterým jsem nevěděl jak se vypořádat. Zdálo se že změny posledních měsíců se na mě podepsaly více, než jsem si uvědomoval. A než jsem si byl ochotný připustit. Prsty se bezděky sevřely kolem rukojeti asauchi.
Nesmysl...
V zájmu důležitějších věcí, jsem se rozhodl vše ostatní ignorovat a s jasným úmyslem se za pomoci shunpo rychle přemýstil do svých komnat.
Jako jedny z mála čásí  Las Noches zůstaly po nájezdu Shinigami netknuté, což bylo sice překvapivé ale nijak neočekávané. Přece jenom jsem se pojistil pro všechny možné případy. Ačkoli se v nich vesměs nenacházelo nic převratného, mezi všemi těmi tretkamin se dalo najít několik pokladů.
Jeden z nich, ten který jsem potřeboval, se mi podařilo vylovit během několika okamžiků - dlouhý plášť s knoflíky, vysokým límcem a tmavým kloboukem. Jedna z památek, kterou mi zanechal Urahara Kisuke a kterou jsem samozřejmě během té doby dovedl k dokonalosti.
Ruka mi zabrouzdala k místu, kde pod bílou látkou jemně pulsovalo Hogyouku.
Na okraji mých smyslů se ale rozeznělo povědomé reiatsu, které mě vrátilo zpět do reality. Reina.

Tsubaki Rin

Okamžitě po jejím povolení jsem se vydala za Reinou. Netrvalo však dlouho než se zastavila nejspíše kvůli tomu co jsem ucítila jen chvíli po té. Hbitě jsem uhnula na stranu Reině která okamžitě nahlédla zpátky do místnosti. Podezření my nedalo a já nahlédla také. To snad... Musela jsem pořádně zatnout zuby abych zabránila vrčení zlosti. Aizen... vůbec se nezměnil. Nezáleží kdo to je, hlavně že s ní může manipulovat. To je to podle čeho se rozhoduje... Fakt, že se k té malé holce choval lépe než k Reině mě téměř nutil tam vlétnout a tasit meč. Musela jsem to však vydržet... nebyla jsem až tak zaslepená abych spáchala sebevraždu.
Když Reina vlétla do místnosti tak jsem byla hned za ní ale raději jsem mlčela. Věděla jsem, že si tohle Reina nenechá líbit... nebo jsem v to spíše doufala. Aizen však opět začal hrát tu svojí hru která byla proti rozrušené Reině až nepříjemně efektivní. Když s ní konečně přestal "flirtovat" a propustil já aby sehnala Espády tak jsem si nemohla pomoct a upustila jsem poznámku Přála bych asi aby jste mu tak lehce nepodléhala... To co řekl o mě jsem klasicky ignorovala a na to co řekla Reina jsem se již normálně usmála. Jistě, dejte si na čas. Já nikam nespěchám.

Adoncia Reina

Není to tak, že bych podléhala, řekla jsem ne moc přesvědčivě. Stále jsem byla zmatená a myslím, že to na mě bylo i znát. Těžko se mi přiznává, že mě jeho chování téměř zhypnotizovalo. Nemusíme chvátat, dodala jsem s úsměvem.
Chvíli jsem šla, aniž bych s Rin vedla nějakou konverzaci. Něco jsem však měla na srdci. Rin... oslovila jsem jí. ...chtěla bych, abys ten úkol mimo Las Noches vyřešila se mnou, ale nevím, jak to chce Aizen-sama. I když to i mě samotné nelíbí, rozkazy velitele jsem absolutní. Mluvila jsem polohlasem a dívala se přitom jinam.
Po chvíli odmlčení jsem zdvihla dlaň a skrz chodby paláce vyslala své reiatsu. Tenké provázky utkaly pavučinku i těmi nejmenšími uličkami, až se nakonec všechny propojily. Nebyla to žádná zvláštní schopnost, jen úměrné zacházení se svým reishi, v tomhle případě to mělo mít stejný účel jako Tenteikūra. Byl to daleko lepší způsob, než lézt každé Espadě do soukromí. Takhle jsem mohla promluvit ke všem, bez zbytečného poslouchání jejich nezajímavých argumentů. Nadechla jsem se a spustila. Mluví k vám Primera Espada, Adoncia Reina. Aizen-sama vydal rozkaz, že žádná z Espad, ani jejich Fracción nesmí opustit Las Noches. Porušení zákazu bude tvrdě potrestáno.
Po negativně naladěném proslovu jsem spojení přerušila a znovu se podívala na Rin. Doufám, že se na mě nebudeš zlobit, věnovala jsem jí trochu nejistý úsměv. Každopádně... si musím pospíšit. Nemůžu ho nechat čekat, teď když mě také určitě slyšel. Budu muset jít, otočila jsem se. Co nevidět se vrátím, dokončila jsem.
Použila jsem Sonido a v mžiku byla pryč. Sama, nejistá a znovu v té zvláštní náladě jsem mířila ke komnatě našeho velitele. Nejspíš jsem ani nemusela nic říkat, určitě si už všiml, že stojím před dveřmi. Smím vstoupit? otázala jsem se.

Aizen Sousuke

Její zpráva byla stručná, k věci a tón jejího hlasu nedával prostor pro diskuze ani stížnosti. To byl jeden z důvodů, proč jsem si Reinu zvolil. To, že byla daleko silnější než všichni ostatní byla jen třešnička na dortu, za kterou jsem byl vděčný. Tam, kde by kdokoli jiný neuspěl, o ní jsem věděl, že mě nezklame. Byla jistotou vzešlou ze způsobu, jakým jsem si ji sám k tomuto účelu vychoval.
"Pojď dál." vyzval jsem ji a sledoval jak vchází dvoukřídlými dveřmi.
Znovu z ní sálala ta nejistota, kterou jsem nevěděl kam zařadit. Prozatím.
"Vidím, že jsi se obratně vyhnula konfrontaci s ostatními." přikývl jsem. "Bylo by nepříjemné, kdybychom ztratili příliš mnoho času."
Můj hlas byl klidný a vyrovnaný, ovšem z mých slov bylo zřejmé že jakákoli sebemenší nepříjemnost by skutečně vedla k tvrdému zakročení.

Adoncia Reina

Bylo by zbytečné je poslouchat, řekla jsem přesně to, co jsem si i myslela. Má slova mě samotnou nijak nenadchla, zdá se ale, že jeho ano.
Aizen-sama. Co přesně to tedy je za úkol? přešla jsem rovnou k věci. Ne že bych nemohla vystát jeho přítomnost, naopak. V jeho přítomnosti jsem se poslední dobou cítila nesvá. Nevím proč, ale tušila jsem, že jeho odpověď nebude příjemná. Ne jeho hlas, to vůbec. Spíš to, proč si mě sem pozval. Všechno tohle určitě musel udělat pro něco. Mám z toho strach... Nemám z toho dobrý pocit... Už jen atmosféra, která tu vládla, mi tohle napovídala.

Aizen Sousuke

Rty se mi zvlnily do úsměvu. Přímá, jako vždy, pomyslel jsem si.
"Podle nejnovějších zpráv to vypadá, že se Soul Society konečně dala do pohybu." řekl jsem, schválně obalujíce kořen věci nedůležitými slovy. Kde by v tom jinak byla zábava? "Několik kapitánů bylo vysláno prozkoumat podivnou reiatsu, která se objevila jak v Gensei, tak v některých částech Rukongai."
Odmlčel jsem se a naklonil hlavu, jakoby v gestu přemýšlení.
"Musíme na ně dohlédnout, ale diskrétně, proto jsem zvolil právě tebe. Tvým úkolem bude sledovat jejich počínání v Rukongai, myslím že jakmile se tam dostaneš nebudeš mít problém je vystopovat. Důležitá je diskrétnost, nikdo tě nesmí spatřit ani o tobě vědět. Zasáhnout smíš pouze, pokud to bude nezbytně nutné." přehodil jsem si plášť z jedné ruky do druhé. "Pokud dojde ke střetu, ať už s kýmkoli, Shinigami musejí věřit, že jsme na jejích straně, ovšem..." mé oči se zúžily a hlas nabral mírného ledového ostří. "... preferoval bych, kdyby se situace až tolik nekomplikovala."
Stejně rychle jako mrak přeletí přes slunce jsem se na Reinu opět mile usmál. "Pokud si přeješ, můžeš si s sebou vzít kohokoli uznáš za vhodné, avšak očekávám, že se postaráš o jejich vhodné chování. Veřím, že me nezklameš, mám pravdu?"

Adoncia Reina

Zdálo se mi, jako by se snažil celý ten hovor obohatit, ačkoliv si myslím, že nějaké informace z toho byly zbytečné. Už jen to, že mě upozorňoval, abych zbytečně nebojovala, se mě trochu dotklo. On sám nejlíp ví, že boj nesnáším. A zvláště Shinigami. Spoustu z toho, co říkal, se mi zkrátka zdálo nedůležité. Vezmu s sebou Rin, rozhodla jsem se hned, bez jakéhokoli promýšlení. Všechno tohle samozřejmě chápu. Teď dovolte jednu otázku mě, Aizen-sama. Ta malá Shinigami vám povídala něco o 'divném reiatsu'. Smím vědět, o čem je přesně řeč? předložila jsem na rovinu.

Aizen Sousuke

Mohl jsem tušit, že sebou bude chtít vzít svého malého nohsleda. Kdyby hollows schopných dosáhnout úrovně Espada nebylo tak poskrovnu, nechal bych ji bez povšimnutí. Se situací takovou jaká je ale Rin byla nutné zlo. Naštěstí ji z nějakého důvodu něco poutalo k Reině tak silně, že by nikdy nešla proti jakékoli její vůli. A Reinu jsem ovládal já.
To bylo dostačující. Prozatím.
"Samozřejmě." přikývl jsem. "Přece bych tě nenechal jít do možného nebezpečí naslepo."
V hlavě se mi honily myšlenky jako divoký vír. Věděl jsem že nesmím dát najevo že většina toho, co jsem věděl byly mé vlastní spekulace. Logické závěry, které se prozatím vždy ukázaly jako správné, nicméně nepodložené žádnými fakty. Zároveň jsem ale věděl, že musím něco říct.
Proto jsem zvolil odpověď otázkou. "Jak moc dobře jsi obeznámena s existencí takzvaných 'Jigoku no Togabito'?"

Adoncia Reina

Nakonec jsem přeci jen věřila, že o mě má strach. Aspoň jsem v to doufala. Ne, že bych potřebovala lítost nebo aby mi někdo hlídal záda. Jen mě ta myšlenka hřála u srdce.
Togabito? zopakovala jsem. Samozřejmě, že jsem věděla o jejich existenci. Jen jsem nikdy nebyla obeznámena s tím, co jsou doopravdy zač. Fakt, že jsem měla jít do Soul Society aniž bych věděla rozsah jejich síly, mě celkem děsil. Doufala jsem, že při jejich sledování, se nebudu muset připravit na boj, jak s Togabito, tak se Shinigami. Ačkoliv naši snaživci z Gotei 13 pro nás nepředstavují takovou hrozbu, zvláště pro vysoké Espady. Pravda je, že o nich skoro nic nevím...

Aizen Sousuke

S jemným povzdechem jsem jí pokynul aby se posadila do nedalekého křesla a sám jsem se usadil naproti ní.
"Jak jistě víš, pokud se z konpaku stane Hollow, jeho zničením je duše očištěna od hříchu, ale pouze těch, které spáchal jako Hollow samotný. Pokud ale patřila někomu, kdo i za svého života působil zlo, místo Soul Society se otevře Jigoku no Mon. Takovým duším se pak říká 'Jigoku no Togabito'." na chvíli jsem se odmlčel, abych dovolil informacím se vstřebat. "Peklo jako takové nespadá pod jurisdikci Soul Society. Jeho obyvatelé jsou pod dohledem Kushanāda odsouzeni k věčnému utrpení za své hříchy aniž by jim byla dopřána smrt a reinkarnace do nového života. Za normálních okolností není možné aby Kushanāda dovolili jakémukoli z Togabito dostat se přes Jigoku no Mon ven. Ovšem okolnosti se zdají být cokoli, jenom ne normální."
Opět jsem přerušil svůj monolog a sledoval Reinu, která se očividně snažila vnímat každý detail. Přemýšlel jsem jak pokračovat, aniž by z toho byla přednáška na několik hodin. Někde v hloubi mé mysli se mihla vzpomínka na léta strávená učením na akademii. Zdá se, že zvyk je skutečně železná košile.
"Konflikt, který nedávno otřásl Soul Society musel nejspíše narušit rovnováhu takovým způsobem, že to ovlivnilo i chod věcí za branami pekla, čehož mohli někteří Togabito využít. Naneštěstí pro nás, věčné zatracení může být stejně tak požehnání jako trest. Většina Togabito po nějaké době přijde o rozum i o vůli bojovat, ovšem najdou se tací, kteří se naučí přežít a mají tak silnou vůli, že jsou schopni se silou reiatsu vyrovnat možná i někomu jako jsou kapitáni Gotei 13, či Espada. Pokud se někomu takovému podaří uniknout Kushanāda..."
Nepovažoval jsem za nutné vysvětlovat co by se v takovém případě stalo. Ne jen proto, že sám jsem neměl ponětí.
"Tvým úkolem v Rukongai bude zjistit, jestli právě k tomuto incidentu došlo a zhodnotit schopnosti případných protivníků, zatímco se s nimi budou potýkat Shinigami. Pokud by to vypadalo, že je to na ně příliš, podáš jim pomocnou ruku, ale pouze v krajním případě. Rozumíš mi?"

Adoncia Reina

Rozumím, přitakala jsem a pokývla hlavou. Pokusím se vyrazit co nejdříve, dodala jsem a trochu se pootočila. Teď mě omluvte, poklonila jsem se lehce a protentokrát se už otočila k odchodu.
Znovu jsem použila Sonido a dorazila na místo, kde jsem cítila Rinino reiatsu. Rin... Máš povolení jít se mnou do Soul Society, dala jsem si ruce za záda a s úsměvem se trochu předklonila. Pak jsem si ale opět normálně stoupla a nasadila běžný výraz. Problém je, že musíme pozorovat Shinigami a s dost velkou pravděpodobností narazíme na Togabito - hříšníky z pekla. Stručně řečeno ty, kteří byli potrestáni za to, co konali během svého života. Myslím, že jsem Rin ani nemusela vysvětlovat, co přesně konali. Jedno slovo. Vrazi.

Tsubaki Rin

Pokud mu nepodléháte pak co... Po té co jsem si tohle řekla v hlavě jsem se vydala s Reinou skrz nekonečné chodby Las Noches. Hrobové ticho které tu panovalo dělalo naše kroky tak hlasité že jsem si myslela že to již moc dlouho nevydržím. Reina ticho však protrhla se svým návrhem. Bylo by pro mne ctí doprovázet vás na vaší misi Reina-sama. Pouze doufám že jsem takové cti hodna. Po Reinině řeči k ostatním Espádám jsem jí vrátila úsměv a uklonila jsem se. Není možné abych se na vás mohla za něco zlobit Reina-sama. Vy jste důvod proč si dokáži zde zachovat vysokého ducha a dobrou morálku.
Tiše jsem sledovala její odchod a pak jsem se opřela o zeď již s méně příjemným pohledem. Aizen a Reina-sama v jedné místnosti o samotě... nechci ani přemýšlet o tom jak jí bude plést hlavu. Navíc jsem se musela mírně obrnit trpělivostí jelikož jsme již z praxe věděla že Aizenovi proslovy nejsou zrovna ty nejkratší.
Když se Reina vrátila tak jsem se postavila do pozoru a na obličeji se my opět objevil úsměv. Jsem ráda že bylo vaší žádosti vyhověno Reina-sama. Ale aby nechal Aizen dvě espády jít na jednu misi... snaží si takhle získat Reininu důvěru? Pozorně jsem naslouchala všemu co my Reina chtěla říci a chápavě jsem přikyvovala. Tak hříšníky z pekla hm... skoro jako by mělo být Soul Socielty nebem. Jistě... jen si nemyslím že se budou tolik lišit od některých kteří nás obklopují. Nikdo u nás přeci jen ještě nebyl očistěn od zanpakuto takže jsme ani nemohli říct kolik takových je mezi námi. Tedy... na váš rozkaz jsem připravena vyrazit, má paní.

Aizen Sousuke

Jakmile zmizela, pomalu jsem vstal. Vědel jsem, že se na ni mohu spolehnout, že mé přkazy dodrží. Na mě teď ale čekal trochu jiný úkol, o kterém jsem z nějakého důvodu začínal mít velice dobrý pocit.

Spoiler:

"Satetto..." zamumlal jsem si spíš pro sebe, přehodil přez sebe plášť, nasadil si kloubouk a otevřel Gargantu.
Zavřela se za mnou ihned, jakmile jsem prošel do zející temnoty.

--> 1. mise - Gensei

Adoncia Reina

Je pravda, že se asi nemáme čeho obávat. Jen jsem nikdy neměla dobrý pocit z neznámých věcí, možná proto mě to zprvu vyvedlo z míry, pousmála jsem se. Ten úsměv byl ale takový opatrný a tak trochu se možná zdál i nešťastný. Oni nebudou nejspíš neporazitelní bojovníci. Teď když vím, že půjdu jen já a Rin, nic zlého se nestane. Ani jedna z nás zbytečně nezaútočí a nebude dráždit hada bosou nohou...
Když jsem chvíli poslouchala Rin, začala jsem se smát. Měla jsem jí jako osobu strašně ráda a to, že mě uznávala mě jen hřálo u srdce, nicméně... Rin, vím, že si mě vážíš, ale... Nemusíš ke mně mluvit tak formálně. Pokud ti to tak ale vyhovuje, můžeš u toho zůstat, přidržovala jsem si ruku u pusy, abych při smíchu nevypadala až moc neslušně. Mně to přijde roztomilé.
Po další pěkné chvíli, která mě dostatečně odreagovala, jsem se zhluboka nadechla. Jsem vážně ráda, že tu pro mě je někdo jako ona. Když se necítím nejlépe, i jen být s ní, mi zase dá dávku  dobré nálady. Satte, měli bychom pomalu jít, vykročila jsem o kousek vpřed a hned poté použila Sonido. Věděla jsem, že ona půjde v těsném závěsu za mnou. V dostatečně odlehlém místě Las Noches jsem otevřela Gargantu. Bude chvíli trvat, než se za námi zavře, tak prosím, ať nás nenásleduje nějaký nerozumný Arrancar. V lepším případě žádný. S tím jsem vstoupila dovnitř.

>>>1. mise - Rukongai

Tsubaki Rin

Hned na první větu co řekla jsem se opět mírně uklonila a usmála jsem se. Pokud by snad byl někdy váš život v ohrožení, ať už něčím známým či neznámým, bez váhání bych položila svůj život na vaší ochranu.
Reina také narazila na to jak jí oslovuji. Už my to řekla i několikrát předtím ale pro mne to vždy bylo stejné. Reina-sama je pro mne jako má královna. Královna draků... je pouze přerozené že vám prokazuji úctu. Na to slovo roztomilé jsem však o krok ustoupila a má tvář se opět zbarvila do ruda. Hai... jsem ráda... že vám mé vyjadřování přijde roztomilé... jsem ráda...
Na tyhle věci však nebyl čas. Rychle jsem se otřepala abych ze sebe shodila všechny momentálně nepotřebné emoce a následovala jsem za Reinou skrz Las Noches a nadále do její Garganty.

>>>1.mise - Gensei

Aizen Sousuke

Už zvyklý na jejich vrtkavou náladu, dokázal jsem rozpoznat počátky svých občasných obtíží s dostatečným předstihem, abych se dokázal včas přemístit do bezpečné vzdálenosti od případných zvědavců. Také proto jsem se rozhodl nijak věci dál nerozvádět v Gensei, tedy alspon z části. Už tak jsem se všemi těmi Shinigami ztratil víc času, než jsem si mohl dovolit. Bylo ode mě nerozumné objevit se před Ayakou. Projednou jsem opět nedokázal odolat pokušení.
A to se mi málem nevyplatilo.
Las Noches bylo opuštěné v místě, kde jsem vystoupil z Garganty a stačilo udělat jeden krok, než se celé mé tělo vzepřelo návalu ochromující bolesti, která mě tentokrát srazila na kolena. Jediný, kdo mě v tomto stavu kdy viděl byla Yoshiko, ale tomu se nedalo zabránit. Na ni jsem se však mohl spolehnout, toho jsem si byl velice dobře vědom. Stejně jako faktu, že pokud to bude nutné, bude muset jít z cesty. Její role v mých plánech byla však daleko od konce, takže nebylo nutné se tím okamžitě zabývat.
Narozdíl od jiné věci, která si zdá se sama svým způsobem vyžadovala pozornost. Berouce v potaz všechny možnosti, nemohl jsem vyloučit i přímý vliv jeho. Zvláště, když se můj stav zdál čím dál horší.
Jako pokaždé ale bolest ustoupila, ačkoli jsem si nebyl jistý jestli trvala déle než obvykle nebo jestli to bylo jen mé pozměněné vnímání času.
Prsty křečovitě uvolnily stisk na mé hrudi v místě, kde tlouklo srdce, aniž bych si byl vědom toho, že bych je tam kdy pokládal. Plíce stále pálily a dýchání nepřicházelo snadno, ale alespoň už bylo pravidelnější.
Hougyoku, stále ještě ne úplně v plné síle díky Uraharově podlému zásahu, opět začalo jemně pulzovat společně s pozvolna se uklidňujícím tepem.
Pravděpodobně ne příliš elegantně jsem se posbíral ze studené země a se zbytky důstojnosti, kterou jsem ještě měl se vydal do svých komnat převléct a následně dokázat nebo vyvrátit mé hypotézy.
Mé kroky se rozléhaly dlouhými chodbami jako strašidelné ozvěny. Nehledě na to jak málo obyyvatel teď v Las Noches přebývalo, zde, v jednom z nejodlehlejších křídel paláce se nenacházela jediná živá, či mrtvá duše.
Kromě jedné.
Poslední dlouhá chodba se přede mnou rozrostla do širokého pokoje s klenutými oblouky skrz které bylo vidět ven do věčné noci Hueco Mundo prosvětlené pouze srpkem měsíce vysoko na indigové obloze.
Proti jeho svitu, schoulená ve výklenku, se rýsovala jediná silueta; štíhná, vysoká, zahalená do yukaty stejné barvy jako její stříbřité vlasy. Jen jsem si představoval ty chladné, ledově modré oči pozorující mě zpoza permanentně zavřených víček.
Na jemně liščích rysech tváře chyběl ten všudypřítomný úsměv.
Můj pohled padl na malý, kulatý stůl nedaleko kde stále seděl talíř s netknutým jídlem a šálek teď už studeného čaje.
"Kdybych tě chtěl otrávit, neobtěžoval bych se tě vzít sebou sem." povzdech jsem si s mírným náznakem ironie. "To je tvá specialita, pokud si dobře vzpomínám, Gin."

Ichimaru Gin

Byla to nějaká ta chvíle, co jsem se probudil. Nejprve mě překvapilo, že jsem se vůbec probudil, jenže čas na tenhle druh údivu jsem neměl. Hned vzápětí jsem si totiž uvědomil, kde jsem se to probudil. Pokusil jsem se posadit, jenže ruka, o kterou jsem se chtěl zapřít, tak nějak chyběla. Hlavou mi proběhly záblesky s posledního boje, kde jsem měl zemřít. Byl jsem si jistý, že mi zlomil páteř, což už samo o sobě bylo zranění, které by dokázalo zabít i shinigami. Jak to, že žiju?
A co je vlastně s Aizenem?
Zamračil jsem se.
Můj pokus o zabití někoho, kdo ublížil Rangiku, mohl dopadnou dobře. Když jsem si tak vybavil Aizenův výraz, vypadalo to, že další stádium Hougyoku nečekal ani on sám.
Opřel jsem se o výklenek. Rangiku plakala... A co je horší, rozbrečel jsem ji já.
Náhle jsem ucítil známé reiatsu. Vyvalil jsem oči a ohlédl se ke dveřím. Ichigo... on... ho nezabil? Znovu jsem přivřel oči.
Dveře se otevřely a já spatřil onu osobu. Dalo to práci, ale zůstal jsem relativně klidný. Jen to jeho reiatsu bylo trochu silné.
Jeho reiatsu... Věděl jsem, že to moje se trochu zotavilo, ale k mé dřívější úrovni mělo stále ještě daleko. V Aizenově hladině ale také dost slušná část chyběla. Co se asi stalo?
A, támhleto? nasadil jsem svůj obvyklý tón. No, vzhledem k tomu, že pořád ještě netuším, z čeho ten čaj je, jsem jen nechtěl nic ryskovat.
Zhluboka jsem se nadechl a narovnal se. Konec srandy, jestli nějaká někdy byla. Probodl jsem Aizena ledovým pohledem. Takže?

Aizen Sousuke

"Takže teď, když vidím, že se cítíš lépe možná budeme schopni vyjasnit si několik věcí." posadil jsem se k němu a vzal do rukou rukáv, který mu volně visel po pravém boku. "Pro začátek, je mi velice líto, že to dopadlo takhle. Věřím, že jsi ale nepředpokládal, že tvá zrada bude bez následků."
Sledoval jsem jemnou látku jak mi protéká skrz prsty jako stužka hedvábí, než se snesla zpět. "A možná bych měl také říci ne, nebyl jsem to já kdo tě zachránil, snad z nějaké zvrácené touhy po pomstě. Popravdě jsem byl překvapen, když jsem tě našel ukrytého v nejzazším koutě laboratoří dvanácté divize." pousmál jsem se. "Řekněme, že jsem pouze ... neměl to srdce tě tam nechat."

Ichimaru Gin

Aha, tak to mi spad' kámen ze srdce, prohodil jsem a povytáhl jedno obočí v náznaku ironie. Bez následků? To sem věděl. Mohlo to mít následky. Rangiku by neplakala a měli bysme pokoj.
Poslouchal jsem jeho řeč.
Takže mě nejspíš našel juuniban taichou-han. Měl jsem být rád, že jsem naživu? Anebo bych měl raději chtít znovu zemřít? Každopádně, třeba jsem právě dostal druhou šanci zabít ho jednou pro vždy.
Srdce? Vy tuhle věc máte? podivil jsem se a stejně jako on jsem si prohlížel prázdný rukáv.