Zasedací síň pro kapitány

Kodoku Kenpachi

Akane-taicho, to si budu pamatovat.
přikývl jsem a tvářil se přitom zcela vážně jako by se mě její opravení mé osoby nijak nedotklo.
Víte, procházel jsem staré záznamy své divize, napsané mými předchůdci a jejich důstojníky a zjistil jsem, že moje divize má nejvyšší ztráty během misí a to i na zranění, která by v případě správného a včasného ošetření nebyla smrtelná. Zjistil jsem, že mezi mými lidmi není ani jeden medik a už z principu odmítají brát s sebou někoho z vás na jakékoli mise. Za běžných okolností by mě to ani tak netrápilo, ale teď potřebujeme doslova každého kdo je schopen držet meč a tak mě napadlo, že bychom mohli uspořádat pár společných cvičení, 4. a 11. aby se trošku zlepšili vzájemné vztahy a pokud možno jsme se jeden od druhého něco málo přiučili.
ač by se to mohlo zdát, každé své slovo jsem myslel zcela vážně. Po sarkasmu nebo výsměchu nebylo ani stopy.

Senri Akane

Normálně by slova kapitána jedenáctky prostě vlétly jedním uchem dovnitř a druhým ven... teď jsem však poslouchala docela pozorně. Když už něco tak jsem mohla zkusit zapůsobit dobře při prvním setkání... to co řekl my však vyrazilo dech. Poslední věci co bych chtěla byla parta goril co se chtějí naučit kido... Možná by také pomohlo kdyby vaši muži nejprve přemýšlely a až poté konali? Také jsem četla pár záznamů... které popisovaly chod divizí abych dostala přehled a vypadalo to, že právě ta vaše byla plná... vskutku aktivních barbarů.
To vše jsem sice řekla... ale teď když to takhle vyvalil a já bych odmítla tak by to na mě nejspíše vrhlo špatné světlo. Asi tím budu muset pověřit Ryuua nebo někoho... jaká škoda... Ale dobrá... myslím, že to není až tak špatný nápad... pouze se obávám, že bych mohla být příliš zaneprázdněna zúčastnit se těchto cvičení osobně. Kdo by se chtěl namáhat venku když může uvnitř sedět na gauči. Také se obávám, že teď není čas řešit tyhle... prozatím triviální věci. Jakmile si vyřídíme věci tak se stavte.
S tím jsem dala najevo, že se s ním o tom již nebudu bavit. Ne teď a tady... stále jsem však čekala na nějakou odpověď abych mohla odejít aniž bych se cítila tak, že jsem jej kompletně odkopla.

Wakatsuki Airi

Někdo mé hodnosti tu neměl vůbec co pohledávat, natož aby někdo prováděl to, co já. Tiše jsem postávala za jedním z oken, skrývala reiatsu a odposlouchávala. Pro mě to přeci jen byly důležité informace, neboť jsem sama o někoho přišla v průběhu války. Tak moc toužím přijít na to, co se během té války přesně stalo. Většina lidí tvrdí, že naše legendy zkrátka zemřely. Ale tak to není. Na vlastní oči jsem viděla, jak zmizely. Kdyby zemřely, rozplynuly by se na duševní částice. To se však nestalo. Jsem naprosto přesvědčená o tom, že žijí. Ale kde?
Zpozorněla jsem až ve chvíli, kdy jsem slyšela jméno svého kapitána. Vážně ho nemám ráda, ale doufám, že mě na tu misi vezme sebou. Tak jako tak asi stejně ví, že tu jsem, zas tak blbej neni.

Namikaze Shisui

Po vyčerpávajícím výslechu staříka, jsem roztáhl ruce a pořádně se protáhl...Rukongai? To bude zajímavé... Otočil jsem se směrem k východu, když v tom mě oslovila Taniyama-taichou. Načež jsem se zastavil a s úsměvem přikývl. Už za hodinu ??? Vždyť ještě ani nevím, koho ze své divize vezmu...
Začal jsem v duchu zmatkovat. Na sobě jsem včak nedal nic znát. Koho vzít ??? Koho vzíít ??? Lehkým krokem jsem odkráčel ven z místnosti s plánem, že si zajdu do kanceláře, dám si skleničku saké a že se to vyřeší samo...Mé hluboké dumání přerušilo ucítění známé reishi...Airi-chan ? Co by tady dělala ??? Přidal jsem na kroku a vyšel ven. Slunce mi zazářilo do očí a já myslel, že oslepnu...Asi začnu nosit slunečník :D Zašel jsem za roh. Byl tam stín, a taky odtud vycházelo reiatsu podkapitánky. Samozřejmě. stála tam jak přilepená a čuměla do okna. Rozhlédl jsem se, zda sem nevidí nikdo z odcházejících kapitánů, udělal shumpo, vzal Airi pod paži a odpelášil do potřebné vzdálenosti. Příště se aspoň líp schovej... Kdyby tě našel děda, měl bych zbytečné problémy. Konstatoval jsem a s klidem se vydal vstříc kasárnám 9. divize. Jenom abych nezapomněl, hbitě se nachystej, pojedeš se mnou a ostatními na misi. To se mi akorád hodilo, nemusel jsem ani trápit své mozkové buňky, a přitom jsem dokázal někoho najít...

Kodoku Kenpachi

Ačkoli se během kapitánčina proslovu můj výraz tváře v podstatě nezměnil, oči mi s každým jejím slovem tvrdly jak se můj názor na ni měnil od profesionálně neutrálního po směs vzteku a pohrdání.
Jistě, zato vaši lidé prosluli svým hrdinstvím
usmál jsem se a v duchu se proklel, neboť jsem neuhlídal hlas a proklouzlo mi do něj tolik sarkasmu, že mi z pusy musel snad odkapávat po hustých kapkách jako sliny vzteklému psovi.
Samozřejmě, to chápu jako kapitán jsem také příliš zaneprázdněn abych se osobně věnoval takovýmto triviálnostem.
přikývl jsem tentokrát bez jakékoli odchylky od odměřeně profesionálního tónu, bylo na mě ale jasně vidět, že si myslím že mými muži pohrdá a já jí za to hodlám oplácet naprosto stejnou mincí.
Bylo mi potěšením...
kývl jsem ji nakonec na pozdrav a vyrazil ze Zasedací síně do sídla mé jednotky.

Byl jsem rád že se situace uklidnila, ačkoli bych si za to v další chvíli hned vynadal. Nikdy jsem nebyl fanouškem proslovů, jelikož ve mě odjakživa vyvolávaly pocit vyčerpání až do takové míry, že jsem začal zývat, proto jsem nechal své myšlenky volně se rozlétnout a pozornost věnoval jen z části.
Studená sprcha však přišla dřív, než jsem vůbec dostal možnost je nějak užitečně zaměřit.
Už když se soutaichou zmínil o věznici, vrátilo mě to zpět do reality a co následovalo ve mě vyvolalo vlnu emocí, kterou jsem nedokázal plně ovládnout.
Aizen Sousuke je na svobodě... bylo to jediné co moje mysl v tu chvíli dokázala vstřebat.
Osobně jsme se setkali pouze jednou, pokud se tomu tak dá říkat. Tehdy ještě působil jako učitel na akademii. Bohužel jsem v těch dobách býval hloupý a tvrdohlavý fracek, který nedokázal rozpoznat brilantní intelekt ani kdyby ho bodl vidličkou do zadku. Proto nebylo divu že jsem jeho hodině nevěnoval ani zdaleka tolik pozornosti, kolik jsem měl a ne jednou jsem toho litoval.
Hlavně po událostech, které nakonec vyústily ve válku, která téměř zdecimovala celou Soul Society.
Ale ať už se muž za ním ukázal být jakýkoli, jméno Aizen Sousuke ve mě nevyvolávalo strach nebo nenávist, ale respekt a úctu k někomu, kdo udělal všecha špatná rozhodnutí pro dobrou věc a byl ochoten pro to obětovat cokoli.
Chápal jsem proč ho většina shinigami nenávidí a z jistého pohledu na věc jsem to cítil spodobně, avšak zárověň jsem chápal, že nic z toho, čeho se bývalý kapitán páté divize dopustil nebylo z chamtivosti či sobeckosti někoho kdo touží po moci jenom proto, aby ji měl a využíval, a to bylo něco, co mi zvláštním způsobem imponovalo. Neboť podle toho, co jsem o něm věděl jeho motivy byly daleko hlubší. Ačkoli to, co ve skutečnosti věděl a co následně udávalo směr všemu, co následovalo pro mě zůstávalo tajemstvím. Tajemstvím, k jehož odhalení se mi teď jako dar z nebes objevila cesta, kterou bych nedokázal ignorovat ani kdybych chtěl.
Proč utíkat právě teď, když už předtím odmítl možnost daleko výhodnější?
Byla jen jedna možnost jak získat odpověď na tuhle i všechny další otázky, které se mi v hlavě shromažďovaly jako roj divokých včel.
Musím najít Aizena dřív, než kdokoli jiný. pomyslel jsem si s tvrdohlavým přesvědčením a to jsem přesně taky hodlal udělat.
A soutaichou mi naštěstí poskytl nejlepší možnost.
Pokynul jsem tedy hlavou na souhlas se svým rozkazy a společně s většinou osazenstva opustil zasedací síň a namířil si to do sídla dvanáté divize.


>> Centrální Laboratoř 12. Divize

Wakatsuki Airi

Měla jsem v plánu opřít se o zeď a s klidem mu vylíčit něco málo o válce. Přeci jen by mohl být aspoň trochu chytrý na to, aby pobral, že se ta těla nerozplynula, nýbrž prostě zmizela.
V ten moment mě ale trochu překvapil. Čapnul mě jako nějakou holku a ne zrovna dobře. Hlavou jsem div nevisela dolů, připadala jsem si, jako kdyby mě unášel King Kong. Krucinál! Kapitáne, zbláznil jste se?! bušila jsem mu do zad a dost jedovatě na něj křičela. Po chvíli mě ale pustil. Tak si to vyjasníme. Za prvé bych měla problém já, ne vy. A za druhé, šla bych, i kdybyste mi to neřekl. S tímhle jsem se otočila a dala se na odchod. Ještě si skočím k sobě do pracovny.

>>>Pracovna zástupkyně kapitána 9. divize

Ukitake Kaemon

Ježiš mária vrchní kapitán přišel, to nebude dobrý!!!!!!! Řekl jsem si a šel pomalu do řady na své místo.Pak začal stařík vypravět, jak unikl Aizen (Upřímně jsem to už trochu dýl čekal, že Aizen upchne, ale zas né tak brzo, jak se stalo.) Pak začal co si mlet o zvýšeném reiatsu v nějakých oblastí. byl jsem v týmu s Kuchiki-taichou a jeho divizí. Kuchiki-taichou, kde se setkáme????? , ale nikdo neodpověděl, když jsem se podíval kolem tak už byl pryč. Ach jo, už odešel no nic pošlu motyla do divize a jdu na hlídku. Kurník šopa zapomněl jsem v kanceláři svoje cigarety a zapalovač, když jsem běžel na sraz. musím se vrátit.


----------------------------= Kancelář kapitána 13. divize

Senri Akane

Po menší sarkastické poznámce my došlo, že jsem právě nejspíše vyhlásila neoficiální válku jedenácté divizi. Whops... příště neopakovat přesně to co najdu v záznamech... kapitánská práce určitě může být dost otravná... řekla jsem si sama sobě když kapitán odešel a tak nějak jsem si v duchu vynadala. No co...
Po rychlém vykouknutí z okna jsem se ujistila o tom, že bych se venku při misi asi rozpustila jako kousek ledu. Stejně tu bylo ještě pár věcí co jsem potřebovala před odchodem vyřídit a tak jsem... pomalu a jistě vyrazila ke svým kasárnám cestou kde bylo nejvíce stínu.

>>> kancelář kapitánky 4. divize

Taniyama Marika

Hned, jak jsem prošla branou do Seireitei, navštívila mě jedna z našich veřejných létajících vysílaček. Ach jo, ani umít po misi se člověk nemůže... postěžovala jsem si v duchu.
Odrazila jsem se z místa a za pár chvil se octla u kasáren první divize. Tam jsem si trochu upravila shikakushou, oprášila se a shrabala si ofinu zpátky na čelo, protože se mi jako obvykle za běhu octla někde jinde, než měla.
Vešla jsem až do zasedací místnosti kapitánů, kde nikdo nebyl. Znuzeně jsem si povzdychla, opřela se o zeď u okna a sledovala nějaké cvičení vojáků první jednotky.

Kuchiki Benjiro

Kancelář kapitána <<<

Jak se ukázalo, dorazil Benjiro do zasedací místnosti jako druhý. Nečekaně, ho předběhla Marika, která se znuděně dívala z okna.
„Zdravím, Taniyamo-san,“ kývl na ni zdvořile Benjiro když vstoupil, načež si stoupl na své obvyklé místo v řadě kapitánů, kterou zatím tvořil jen on sám.
Víc toho zatím na jazyku neměl. Nemělo cenu se s ní o čemkoliv kolem mise bavit, když to zanedlouho uslyší spolu s ostatními, a pro nezávaznou konverzaci tohle nejvhodnější místo také nebylo.

Maekawa Shichirou

<< Centrální laboratoř 12. divize

V kasárnách první divize byl relativně klid. Prošel jsem kolem vnitřní zahrady a zahnul za roh směrem k zasedací místnosti.
"Shitsureshimasu." řekl jsem ze zdvořilosti, daifuku už dávno v sobě, a vešel s vážným výrazem dovnitř.
Srdce mi bušilo jako o závod, v hlavě jsem měl naprostou kaši, ale věděl jsem, co budu muset udělat. Jenom jsem na to nebyl dost dobře připravený.
V místnosti se ale naštěstí nacházely zatím jen dvě osoby. Kuchiki-taichou a Taniyama-taichou.
'Copak jsem dorazil až tak brzo?' pomyslel jsem si a oba je pozdravil, načež se postavil do řady kousek od kapitána šestky.

Senri Akane

<<< 1. mise - Kontrola Rukongaie

Konečně jsem se dostala za brány Seiretei a po chvíli jsem stála před vchodem do 1. divize. S mírných povzdechem jsem vstoupila dovnitř mezitím co jsem si rozbalovala nanuk který jsem koupila po cestě. S rychlostí mé chůze mě překvapilo že jsem nebyla poslední. Právě naopak... většina povolaných tu ještě ani nebyla. Na znamení pozdravu jsem kývla na dva kapitány a na kapitánku kterou jsem několik dobrých minut neviděla a stoupla jsem si do rohu místnosti. Nasadila jsem svůj klasický unuděný výraz a zvýšila jsem hlasitost hudby ve sluchátkách natolik abych byla zproštěna problémů okolního světa. Tak nějak jsem totiž cítila z kapitána 12. divize jako by měl každou chvíli omdlít. Alespoň tu tentokrát nejsou žádní opilci...

Rikimaru

<<< Tréninkové pole 10. Divize

Po nějakém čase tréninku s mojí zástupkyní a divizí, jsem se čekal na odpočinek. V tu ránu tam bylo to divné reiatsu. A hele, motýlek. Zadíval jsem se na něj. Od pekelného motýla mi bylo vzděleno, že se mám dostavit na zasedací schůzku kapitánu. Ah, vzrušující... Ale jsem tak unaven. Zívl jsem a šel směrem zasedací síně. Ještě jsem si všiml více kapitánky, kterou jsem pozdravil.
I když jsem šel pomalu, tak se zdálo, že to uběhlo jako voda. Vešel jsem do té slavné síně a tam byly všechny kapitánské tváře, snad... Dobře, tak se nakonec ukázalo že asi ne. Byly tam 3 osoby, pokud se ostatní neschovávají. Zdravím. Kápoš desítky je na místě. Řekl jsem a díval po ostatních.

Watanabe Ayaka

Cestou jsem se nesčetněkrát zastavila a musela se něčeho přidržet, abych si vůbec udržela rovnováhu. To zranění nejspíš nebylo něco, s čím bych se tu měla procházet a nechat to zajít ještě dál, ale nechtěla jsem ztratit aspoň tu poslední špetku víry, kterou ve mě velící kapitán vkládal.
S další přestávkou mezi chůzí přišel další záchvat kašle společně s bolestí hlavy.
Po chvíli jsem ale konečně došla ke kasárnám první divize a tak nějak se snažila dát dohromady, abych při vstupu trapně neupadla nebo aby na mě nebylo poznat, že jsem na odpis.
Vešla jsem dovnitř a nasadila nečitelný výraz. Vyrazila jsem ke svému místu, ale na poslední chvíli jsem změnila směr a došla jsem až ke zdi, o kterou jsem se opřela. Vážně jsem nedokázala moc dlouho stát na jednom místě. Chytla jsem se za ránu a zakryla ji tak, aby nebyla vidět případná prosakující krev. Přivřela jsem oči a čekala až přijde velící kapitán a ostatní.