Kancelář zástupce kapitánky

...

Kioshi Ryuu

Celou dobu jsem si nebyl jist jedním a tím, jestli to vážně dokáži. Nešel jsem na misi z jednoduchého důvodu a to takového, že moje choroba způsobovala čím dál tím větší bolest, která nemohla být zmírněna žádným lékem a v pravé podstatě ničím. Tudíž jsem dosti notnou dobu byl ve své laboratoři, která měla být asi oficiálně kancelář zástupce kapitána a zkoušel jsem cokoliv, co by to mohlo zlepšit.
Po nějakém tom dnu, kdy jsem se v bolestech zmítal nad různými zkumavkami, jsem konečně docílil svého cíle a objevil jsem jakýsi lék, který když se aplikoval do krevního oběhu, způsobil utlumení bolestí.
Nyní jsem seděl v jednom z křesel, které... kdysi bylo asi hodně luxusní, ale nyní rozervané na cucky díky křečovitým bolestem, které jsem měl. Čekal jsem na někoho, kdo se na mne přijde podívat... jestli jsem třeba neumřel, či tak.

Wakatsuki Airi

Cestou sem jsem si vzpomněla, že jsem Senri-taichou něco slíbila. Během běhu mě dohnal můj Pekelný motýl a já začala mluvit. Tady zástupkyně kapitána deváté divize, Wakatsuki Airi. Ve dvanácté divizi mi čtvrtý důstojník sdělil, že Watanabe-taichou byla při misi v Gensei zraněna a že mám dát vědět čtvrté divize. Kdybyste mohla, přesuňte se sem co nejrychleji. Když jsem skončila, oživlý komunikátor letěl směrem Rukongai.
Pokračovala jsem dál a z dálky rozpoznala prostory léčitelské divize. Proběhla jsem hlavní bránou a běžela až ke dveřím, které vedly do vnitřních prostor. Vešla jsem dovnitř a zmírnila tempo, šla jsem ale stále rychle. Neměla jsem tohle místo nijak zmapované, každopádně jsem tak nějak tušila, kde přibližně Kioshiho pracovna je. Už před nějakou dobou jsem si zjišťovala polohu pokoje každého zástupce, abych je jakožto své kolegy mohla v případě nouze mohla rychle informovat. A právě teď se to vyplatilo. Zatočila jsem do jedné z uliček a doufala, že se můj orientační smysl nespletl. Vysunula jsem dveře a zprvu se málem udávila kašlem, když se na mě vyvalilo trochu dýmu. Bezpochyby tu zase kutil nějaký lék na jeho chorobu.
Po chvíli jsem se konečně nadechla. Kioshi, brzo prý přivedou ze skutečného světa zraněnou kapitánku, tak bys asi měl jít do ordinační části budovy, promluvila jsem k němu a lehce se opřela o dveře.

Kioshi Ryuu

No, nedalo se říci, že jsem čekal návštěvu zrovna někoho takového, ale tak co už, lepší než nic... Usmál bych se možná, kdybych mohl, ale nakonec jsem jen promluvil se sípavými slovy: "Dobrá tedy... tuším, že to bude asi bude dostatečně vážné, abych to zachraňoval já... a zase ne tak vážné, aby jí zachraňovala má kapitánka, ale co už." Vstal jsem ze svého stolu a trošku jsem si upravil svoji uniformu. Jakmile to bylo, připevnil jsem si zanpakuto a popošel jsem k té, která přišla. Bez pohledu jsem dodal: "Děkuji za informaci." A rozešel jsem se do té místnosti, kde jsem byl nejspíše již očekáván.

// Kasárny 4. divize

// Kasárny 4. divize

Jakmile jsem již nebyla na chodbách, rozešel jsem se trošku zlostně k mé pracovně a tam jsem zlostně za sebou praštil posuvnými dveřmi s tím, že mne jistě nepronásleduje. Promnul jsem si oči, jednou rukou jsem shodil zkumavky z pracovního stolu, kde se mělo spíše úřadovat a tak a posadil jsem se do svého "křesla". Začal jsem dělat nějakou křížovku, či co jsem to tam měl... ohledně chemie a tak podobně. Chtěl jsem zapomenout na vše, co bylo s dneškem spojeno.

Park Jae Kyung

Už pěknou chvilku jsem bloudila po kasárnách 4. divize s plnýma rukama dokumentů. Ať jsem vkročila kamkoliv, prostě tam nikdo nebyl!
Už mě to vážně přestávalo bavit. to bouchnutí, co se ozvalo, pro mě bylo jako rajská hudba. Nadšeně jsem vyběhla za hlukem a v chodbě, kde jsem se zastavila, jsem spatřila vchod do kanceláře podkapitána čtyřky. Přiskočila jsem ke dveřím.  Zdravim! Tady pod-kapitánka ze sedmičky! Mam tu pro vás ňáký ouřední lejstra! Můžu dál? zahulákala jsem.

Kioshi Ryuu

Nebylo mi dopřáno ani chvilka klidu, protože se sem přihnala očividně podkapitánka 7mé divize a nesla nějaký tentononc. Promnul jsem si oči a zhluboka jsem se nadechl a vydechl. Podíval jsem se na zem, kde ze všech těch ingrediencí vyzařovala nějaká barva a navíc... dělalo to nějaké zvláštní výpary, takže... možná by zde mohla omdlít. Mne to nějak nevadilo, ale já jsem toho již načichal, že... tím to asi bude. No, v každém případě jsem zabodl ten skalpel do stolu a dodal: "Dále..." A čekal jsem, co chce.

Park Jae Kyung

Zaslechla jsem otrávený povel ke vstupu, tak jsem vešla. Ooosu! zahlásila jsem a mávla ukazováčkem s prostředníčkem od hlavy v ležérním pozdravu, přičemž jsem na podkapitána čtyřky mrkla. Můj výraz se záhy změnil na poněkud zkažený. Fujtajksl, to smrdí, utrousila jsem, dala si ruku před ústa a nos a zavřela za sebou dveře. Přišla jsem až ke stolu zástupce a podala mu papíry. Cestou jsem šlápla na pár už tak rozbitých zkumavek.
Eh, nechcete si tu vyvětrat? napadlo mě.

Kioshi Ryuu

Její poznámky jsem radši ignoroval, takže jsem měl sto chutí vzít ten skalpel a ukázat jí, že by se také nějak chovat a ne-říkat vše, co jí padne do té její mozkovny. Na její nápad jsem dodal: "Bývám tu sám, pokud bych větral, 4. divize by padla buď do mdlob... některým by to rozleptalo plíce a té poslední sortě lidí by to vypálilo oči." Pokrčil jsem rameny v gestu, že je mi to fuk a vzal jsem si papíry, které jsem si radši dal do nějakého šuplíku s tím, že tam snad nic vylitého nebude. Podíval jsem se na ní a čekal jsem, zda-li chce ještě něco, či ne. Ano! Krom operace ještě papírování... dvě věci, na které jsem potřebný živý... pomyslel jsem si cynicky.

Park Jae Kyung

Aah, jste tak ohleduplnej, zazubila jsem se a myslela jsem to vážně. Každopádně, tyhle lejstra byste měl vyřídit co nejrychlejš, páč jinak by su soutaichou moh krapet namíchnout, doporučila jsem mu.
Mimochodem, zdáte se mi ňákej otrávenej... nedáte si loka? dodala jsem a od zahoupala před ním s flaštičkou sake.

Kioshi Ryuu

Na jeho slova, že by to bylo nutné vyřídit co nejrychleji jsem udělal nějaké souhlasné gesto a počítal jsem s tím, že mu to bude stačit. Následně... jeho poznámka ohledně otrávenosti jsem radši taktéž nechal a slušně jsem dodal: "Ne, děkuji." A ukázal mu na křeslo v gestu, že jestli si chce sednout, může.

Wakatsuki Airi

<<< Kasárny 4. divize

Při cestě sem jsem si uvědomila, že tady není možnost Kioshimu říct jen slova, které by zahojily jeho ránu, ale někdo by mu měl promluvit do duše. To, co říkal, bylo vskutku zarážející. Ale bohužel si neuvědomil pár zásadních věcí.
Vešla jsem dovnitř a kývla na JaeKyung v pozdrav. Prošla jsem kolem ní a stoupla si přímo naproti Kioshimu. Oběma rukama jsem ho chytla za shihakushou, vyhoupla se na špičky a trochu ho strhla dolů, abych mu co nejlíp viděla do tváře. To gesto bylo ještě neslušnější, než jeho předchozí, avšak něco mi uvnitř říkalo, že tohle je oprávněné.

Zůstat zde v Seireitei a snažit se namíchat lék, který by ulehčil tvé chorobě, abys byl užitečnější a nemusel více trpět, je postoj, který naprosto chápu. Tvrdit, že jsi možná trpěl víc, než Watanabe-taichou nemusela být zcela pravda... Nesuď bolest ostatních podle toho, jak se cítíš ty, je to sobecké a neukazuješ tím nic víc, než zoufalství a slabost! Každý lék se navíc nemusí povést a každý občas škobrtne! Myslel sis, že když se nepovedlo tohle, nic dalšího nemá cenu... Není to pravda! Tímhle tempem budeš s tvou chorobou prohrávat život! Tvůj život! Prohráváš, chápeš to?! Musíš zase vstát na nohy a jít vpřed. Máš přeci dvě nohy, ne?! Jestli si myslíš, že to nedokážeš nebo znovu upadneš... jsem schopná ti být oporou! Budu tvoje kamarádka, stejně tak jako může být kdokoli jiný, ale... se svým současným přístupem toho nedocílíš! Kdykoliv se zase něco stane, podám ti pomocnou ruku, ale očekávám z tvé strany to samé, protože... přátelé si pomáhají, ne? Při poslední větě jsem trochu zeslabila hlas. Nebylo to tím, že bych si nebyla jistá věcmi, které říkám. Ale nevěděla jsem, jestli jsem znovu neudělala špatně. Řekla jsem to správně, ale nevěděla jsem, jestli to on nepochopí špatně. Pustila jsem ho a poodstoupila trochu dozadu. A přestaň s těmi řečmi, že nejsi důležitý. Přinejmenším jsi krk, který drží hlavu, kterou představuje tvá kapitánka. Ruce a nohy, tvé podřízené, můžeš vždycky nahradit. Ale když ztratíš hlavu, všemu je konec. Hlavu však drží krk, takže je ho také potřeba. Jsi nenahraditelný, chápeš svou pozici? Práce nás zástupců se možná zdá nedůležitá, ale je to úplně naopak. Začni... si v tomhle trochu víc věřit, ano?

Kioshi Ryuu



Jejího gesta jsem si nevšímal o moc více, jako její přítomnosti do doby, dokud nezačala mluvit. Její slova jsem si možná až moc vzal k srdci a ještě chvíli po její poslední větě jsem přemýšlel, co ji na to říci. Ale... nakonec jsem se odhodlal a bez nějakého agresivního chování jsem řekl: "Dobrá... chápu, že jsem na něco víc než na dvě věci a tím je léčení a papírování, ale v každém případě..." Opřel jsem se rukama o stůl a částečně i zády a dodal jsem: "Vím... mohl jsem jít na tu misi, protože to byla moje povinnost, ale měl jsem dost oplétaček jen tím, že jsem si musel vydobýt to, abych zde mohl být... a vytvořit si lék. Možná jsem si za tento přístup zasloužil být sám a tak... ale stále mi tedy nedochází myšlenka, že... proč se za mnou nikdo nepřišel podívat. To si všichni z celé Soul Society mysleli, že jsem tak dobrý... abych na ten lék přišel? Co by jsi vlastně dělala... kdyby jsi sem přišla a krom zkumavek by jsem tu byl já mrtvý... s rozpuštěnou čelistí a po celém stole krev? Asi nic... zjistila by jsi, že jsem mrtvý a podala hlášení někam výše... že jsem mrtev. Dobře... standartní postup... ale v celé Soul Society není skoro nikdo, kdo by mé smrti litoval... nikdo by kvůli mne neuronil slzu. Moje rodina je dávno pryč... navždy. Již nikdy nikoho z mé rodiny neuvidím... takže... jediná spása by byla, kdybych umřel... nadobro... a potkal se s nimi někde dále a tam by mne litovali? Toto si zasloužím... dle mne ne... dobře, nechme radši toho." Prohrábl jsem si vlasy a popošel se skalpelem k té zástupkyni a položil ji ruku na rameno se slovy: "Jestli se mnou chceš být za přítele... budu rád, ale jak jsi sama nyní zjistila, nebude to nic lehkého..." Pousmál jsem se, i když to nemohla vidět a čekal jsem na její odpověď.

Maekawa Shichirou

Procházet čtvrtou divizí bylo jako jít skrze město duchů. Byla sice pravda že během války právě tahle divize utrpěla nejvíce ale že to bylo až tak špatné jsem netušil.
Mitsuki mi v náručí poklidně spala, takže jsem nijak nespěchal a v klidu se rozmýšlel kam by bylo nejlepší ji odnést. Naštěstí netrvalo dlouho a ucítil jsem pohyb reiatsu. Tří různých reiatsu, abych byl přesný. Také se zdály být na jednom místě.
Jejich sledování mě dovedlo do kanceláře fukutaichou, kde by se vzduch dal krájet. A to nejen z hlediska atmosféry mezi přítomnými. Hlavně ve chvíli, kdy jsem otevřel dveře a vyvalil se na mě puch snad stejný jako jsem míval ve své laboratoři.
"Aehm." odkašlal jsem si abych upozornil na svou přítomnost a vstoupil. "Ne že bych vás chtěl vyrušovat ve vašem... rozhovoru, ale mám tady zraněnou osobu." pohodil jsem hlavou za sebe. "A v patách je mi nejspíš ještě Kuchiki-taichou s Watanabe-taichou, která je na tom ještě hůř."

Kioshi Ryuu

No, co jsem ji na to měl říci. Jen jsem ji poplácal po rameně v povzbuzujícím gestu, ale to se sem již dostal kapitán 12. divize. To je zde nějaký veřejný diskuzní kroužek, či co? Několik dní, ne-li týdnů mne zde nechají a nyní 7 osob... počítám-li i ty raněné, pomyslel jsem si a začal činit. "Zdravím Shichirou-taichou... jo, počítám s tím, zda-li mne můžete následovat... asi se o ně postarám jen já, protože... jak jste si všimli, není tu moc lidí... všichni se flákají," rozešel jsem se směrem ke kasárnám a dodal jsem: "Tak... všichni, kdo se chtějí nějak zapojit do práce... pojďte se mnou..." při čemž jsem zašel právě do místnosti, kde by jsem je mohl vyléčit a stále držený skalpel jsem položil na místo, kde by měl být. Cestou jsem provedl ještě nějaké ty formální pozdravy, aby se neřeklo, ale celkově jsem měl poměrně dobrou náladu... zvláštní.

//Kasárny 4. divize

// Mimochodem... Maekawa Shichirou má hodnost: Kapitána 12. divize... eh... KapitánA... co to je? xD

//překlep, vole... xD
Opravím,
Juicy. ^^

Park Jae Kyung

A milej, konstatovala jsem. Na to do místnosti vrazila zístupkyně 9. divize a spustila nějakou melu o něčem, co jsem trochu nepobírala. Raději jsem chtěla odejít, ale cestu mi zastoupil další člověk. Prohlédla jsem si ho od hlavy k patě. Kapitánský haori... Ale tuhle kapitánku sem tu eště neviděla... zamyslela jsem se. Pak jsem zaslechla Kioshiho. P-počkat, to je chlap?! Jak jsem zmateně mrkala, padl mi pohled na Mitsuki-han. No páni, co se tam stalo?